Šigut přichází ze tmy. Přichází Šigut i z dálky? A kdo vůbec ten Šigut je? Není to jen jedno z nahodilých vlastních jmen pro náhodu? Samozřejmě, z našeho pohledu je to ostravský výtvarník (narozený 1960), který počátkem devadesátých let začal nosit ven do přírody fotografické papíry a pokládat je na nejrůznějších místech, aby na ně po dobu několika dnů nebo i týdnů působily přírodní pochody. Ale přímo z pohledu těch míst, kam dočasně přibyla jedna tenká vrstva navíc – kdo je ten člověk? Jakési krátkodobé vyrušení. Něco si tu vybírá. Rozhrnuje vysoké trávy, pokouší se odhadnout, kam padá listí, jak se tu asi pohybuje denní světlo – z technických i pocitových důvodů se pokládání papírů opravdu odehrává v noci – nebo kudy bude stékat odtávající voda, když místo mrazů přijde obleva. Zároveň se ale nedá říct, že si vybírá nejlepší místo: vybrat si může v podstatě kterékoliv. V tom Jiří Šigut plně důvěřuje náhodě. Spíš než o místo jde mu o čas. O to, že se navrství, uloží a zároveň zprůhlední. Takový pohled jako by už vůbec nebyl určen pro oči. Prochází dovnitř jinou, přímější cestou. Obraz, který se neukazuje, ale zapouští. Pozvolna, a přece naráz a celým svým rozměrem se zapouští dozadu do vědomí a zpochybňuje ho. Vždyť vidět naráz všechen čas, to už není tak úplně pozemská zkušenost.