Bio art je nová umělecká forma, která povstala z kuturního dopadu současných biotechnologií. Na základě rozšířeného přístupu k biotechnologiím dnes umělci manipulují životní procesy. Ve své nejradikálnější podobě bio art vynalézá živé organismy. Nejde tedy o reprezentaci, ale o život sám. Bio art je tu a patrně s námi vydrží ještě nějakou dobu. Spolu s ním přicházejí nečekané otázky týkající se budoucnosti života, evoluce, společnosti a umění.
V „srdci“ bio artu je život sám. Co ale vlastně rozumíme životem? Například cestu uhlíkového organismu od zrození k smrti. Přísněji pak u živých organismů zohledňujeme genetickou výbavu, metabolismus, růst, rozmnožování a reakce na podněty z vnějšího prostředí. V sociálním a environmentálním kontextu pak ještě přidejme subjektivitu, poznávací a symbiotické procesy, komunikaci (od molekulární až po audiovizuální), kulturní vzorce a všeobecnou interakci. O to vše se zajímá bio art.
In vivo
Čím se liší od jiných, zdánlivě příbuzných uměleckých forem? Bio art není umění, které využívá tradiční nebo i digitální umělecké nástroje k zobrazování biologických námětů. Nejde tedy například o chromozom vyvedený v soše. Bio art je in vivo! Pracuje ze zásady na živém materiálu, a to na diskrétní úrovni buněk, proteinů apod. Řečeno s průkopníkem a popularizátorem této disciplíny Eduardem Kacem, bio art „nevytváří ani tak nové objekty, jako spíše nové subjekty“. Hlavním materiálem bio artu je onto- a fylogeneze, tedy vývoj organismů a evoluce druhů. Biotechnologie zde není tématem, ale samotným médiem.
V roce 2007 vydalo nakladatelství MIT Press v sérii Leonardo první reprezentativní sbírku kritických esejů o bio artu s názvem Znaky života. Editorem je právě Kac. Dočteme se zde o umělcích, kteří pracují s bakteriemi, geny, tkáňovými kulturami, o tvůrcích manipulujících rostliny a zvířata nebo o projektech v oblasti transgeneze. Doplňující kapitolu ještě tvoří projekty zaměřené na reflexi „neúcty“ k biologickým formám. Kniha obsahuje rovněž důležité kontextuální části o biotechnologické kultuře, bioetice a vztahu biologie a dějin umění.
Podle Kace soudobou bioartovou scénu charakterizuje jeden nebo více následujících přístupů: 1) organizování biomateriálu do určitých tvarů nebo vzorců chování, 2) subverzivní používání biotechnologických nástrojů a procesů, 3) vynalézání nových či transformace stávajících živých organismů. Právě třetí uvedený přístup je nejradikálnější podobou současného bio artu, který „využívá vlastností živého materiálu, proměňuje organismy a vynalézá nové podoby života“ (Kac).
Transgenové umění
Když popisuje svou vlastní tvorbu, mluví Eduardo Kac o transformaci života a mutaci umění. Autor projektu GFP Bunny, známého jako zelený světélkující králík, který v roce 2000 zaplnil přední strany světového tisku, se bio artu věnuje od roku 1997. O rok později zavedl formou manifestu termín transgenové umění. Na něm ho zajímá především splývání přirozeného a technologického, složek, které již nelze rozlišit. Právě v roce 1998 přišel s projektem transgenové manipulace, když chtěl nechat vyjadřovat zelený fluorescenční protein u psa. V genetickém výzkumu se tento protein zcela běžně používá jako bio marker. Kac chtěl využít jeho vizuální vlastnosti jako součást symbolického gesta a nechat protein zapůsobit jako sociální marker. Ačkoli se mu to (zatím) nepovedlo se psem, velký rozruch sklidila o dva roky později transgenová operace králice Alby, a to i díky tomu, že ředitel ústavu, kde se projekt realizoval, rozhodl o zákazu jejího propuštění za brány transgenové laboratoře. Následovala rozsáhlá mediální kampaň, včetně výstavy za osvobození Alby. Sociální marker odhalil neuralgický bod biotechnologických věd.
Kac se v současnosti věnuje zejména proteomice, oboru, který se zabývá globálním hodnocením exprese genetické informace na úrovni bílkovin a rovněž zkoumá strukturu a interakce proteinů. V postgenomické éře jsou interakce proteinů novou výzvou také pro umělce. „Koexistence lidí a transgenových organismů, kterou se ve svých dílech zabývám, ukazuje, že se my i ostatní druhy výrazně proměňujeme. Pokouším se poukázat na akutní potřebu porozumět těmto změnám, což s sebou přináší nutnost zohledňovat odlišnosti spojené s klony, transgenovými organismy a chimérami. Projekt lidského genomu jasně prokázal přítomnost virových genových sekvencí u všech lidí. To znamená, že v dlouhé historii evoluce se součástí našich těl stala DNA organismů jiných, než je člověk. Takže i my sami jsme transgenní. Proto bychom se měli předtím, než se rozhodneme vše transgenové označit za ,monstrózní’, raději podívat dovnitř sebe a zvyknout si na vlastní ,monstrozitu‘.” (Kac)
Mezi narozeným a vyrobeným
Patrně nejvýznamnějším centrem současného bio artu je Austrálie. Vlajkovou lodí je pak již od poloviny devadesátých let minulého století laboratoř SymbioticA, kterou založil a dodnes řídí Oron Catts. Jde o první uměleckovýzkumné pracoviště svého druhu na světě. Na Západoaustralské univerzitě v Perthu, při katedře biologie, mohou umělci pracovat přímo v biotechnologické laboratoři. Jednou z klíčových výzkumných a vzdělávacích aktivit laboratoře je The Tissue Culture & Art Project, zaměřený na manipulaci živých tkání jako umělecké médium. Experimenty se tedy pohybují nad úrovní buňky a pod úrovní celého organismu. V umělém prostředí bioreaktorů zde dochází k produkci jakýchsi položivých entit, živých tkání narostlých do podoby trojrozměrných bytostí/objektů. V kontinuu živého jde o pomezní stavy mezi živým a neživým, narozeným a vyrobeným, vyrostlým a zkonstruovaným. Tkáňové kultury nabývají podob sošek nebo také „vegetariánských steaků“ (projekt Disembodied Cuisine byl představen v Praze na výstavě TransGenesis2006).
Fenomén mutace
O invazi umělců do vědeckých laboratoří vznikají také první dokumenty. Dangerous Liasons, improvizovaný snímek, nedávno promítaný na pražském festivalu ENTER, sleduje ojedinělý kurz bio artu Leidenské univerzity, který inicioval a vede Adam Zeretsky pod výmluvným názvem VivoArts. Zaretsky se věnuje otázkám spojeným s fenoménem mutace, zejména pak se strachem až s fóbií z člověkem řízených „proměn“. Přímo toto téma aktuálně ve své tvorbě rozvíjejí Shawn Bailey a Jennifer Willetová, kteří se zabývají biotechnologickým fabrikováním organismů na zakázku. V rámci uměleckovědeckého projektu BIOTEKNICA se zaměřují na nádorovou teratomu a hybridní způsoby růstu. Jde jim o rozvíjení jakési umělecké spontánní teratologie (jinak oboru studujícího vrozené vývojové vady), například až do forem masových skulptur. Jejich tvorba byla představena na výstavě Nebezpečná vzdálenost, která proběhla letos v listopadu ve sklepních prostorách Domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze.
Autor působí v Mezinárodním centru pro umění a nové technologie Ciant v Praze.