Zákon o policii – věc veřejná

S dopady zákona o policii a povinnostmi, které přináší, se bude kromě 40 tisíc příslušníků Policie ČR potýkat také zbytek občanů republiky, a dokonce i turisté, přistěhovalci a cizinci s trvalým pobytem. Především s povinností strpět jednání policistů, potažmo státu, jímž zasahují do naší soukromé sféry a jež může končit – a nezřídka i končí – ve sféře ryze důvěrné.

Tak exponovaná norma, jakou je návrh novely zákona o policii, zajisté zasluhuje celospolečenskou diskusi. Jestliže se máme vzdát, byť pro některé specifické situace, svých občanských výsad, jakými je svoboda pohybu, soukromí, osobní svoboda, nedotknutelnost, právo na nezávislý přezkum rozhodnutí apod., lépe řečeno základních lidských práv, měli bychom tak učinit vědomě a poučeni o rizicích. Jde přesně o ten okamžik, v němž musí politici „oživovat“ kontakt s realitou a voličstvem. Nezbude než zohlednit zájmy všech se zvláštním zřetelem na připomínky odborníků.

Chápou to obvykle i stínoví ministři. Tedy alespoň než vystoupí ze svého stínu. Je paradoxní, jaké názorové posuny se mohou odehrát v relativně krátkém čase v hlavě Ivana Langera, který novelu předložil. Návrh zákona přišel na svět v tichosti, mimo všeobecný mumraj, asi proto, že zapomíná posílit demokratické zásady, jež byly předmětem předvolebních agitací o nezávislé kontrole policie. Současná podoba spíše posiluje právo policie zasahovat do kvality života jednotlivce. Proto ta diskrétnost, která způsobila, že se o podobě novely dozvídáme až ve chvíli, kdy je zákon již vlastně po meziresortním připomínkovém řízení a jde do vlády.

V této fázi začínat veřejnou debatu je vskutku bolestné. Legislativně i technicky v podstatě hotová norma nyní totiž bude zákonitě terčem řady oprávněně kritických připomínek. Návrh přichází, bez všeobecné podpory, do zcela nepřipraveného a kritického prostředí. Nejsem si jist, zda ministr,
který jako první po desetiletí marného očekávání konečně přináší potřebnou normu, udělal dobře, když se opomněl dotázat veřejnosti, jak se staví například k nástrojům donucení (vytlačovací vozidla, elektrické paralyzéry apod.). Skutečnost, že podobně tajená příprava zákona připomíná způsoby doby minulé, je až symbolická.

Za změny k lepšímu tak lze vnímat jen výslovné uvedení základních povinností policistů, jakými jsou zdvořilost, vlastní iniciativa, přiměřenost úkonů, které nepovedou k bezdůvodné újmě, povinnost prokázat příslušnost k Policii ČR a poučit o důvodech, z jakých vykonávají policejní úkon (zákrok), i o právech osob, vůči nimž zákrok směřuje.

Stejně tak je vítán otevřený přístup ke spolupráci s veřejností na komunitních principech. Otázkou je, zda by navržené formy spolupráce neměly být konkrétnější, aby se ujaly v denní praxi policistů.

Krom těchto podružností ale novela zcela postrádá koncepci, neboť v ní nejsou jasně vymezené kompetence mezi ministerstvem vnitra a policejním prezidiem. Kontrola policie i nadále postrádá garanci nezávislosti, protože má probíhat pouze interně mezi jednotlivými články policie. V této souvislosti není konkretizován postup, který má občan zvolit, chce-li si stěžovat, čímž není vyloučeno riziko, že velmi společensky nebezpečné jednání policistů bude fakticky zametáno pod koberec a řešeno jako kázeňské provinění se zanedbatelným trestem. Tak tomu ostatně bylo doposud.

Při podezření, že policista spáchal trestný čin, vyšetřuje jej inspekce ministra vnitra, tedy orgán, který opět dle návrhu nestojí vně resortu. Zákon tak jde dokonce zpět před dosavadní úpravu, podle níž inspekce slouží „jen“ jako operativní složka (pátračka), ale trestný čin vyšetřuje státní zástupce, tedy subjekt na ministerstvu vnitra nezávislý. Kontrola inspekce parlamentní komisí ani jmenování ředitele inspekce vládou není dostatečnou zárukou nezávislosti a nelze než konstatovat, že i přes opakované sliby vlastně všech politiků bez rozdílu stranické příslušnosti se původní záměr posílit demokratické principy a nezávislost kontroly policie do novely kupodivu nevešel.

K rozšíření pravomocí policie dochází i v souvislosti s možností použít slzotvorné, elektrické a jiné dočasně zneschopňující prostředky, přičemž je známo, že elektrický paralyzér (Taser) v minulosti už zřejmě způsobil smrt nejméně 290 lidí.

Novela byla evidentně připravována v skrytu, ale těm, na které cílí, zdá se, žádný úkryt neskýtá. Policie získá možnost pořizovat záznamy obrazu a zvuku z veřejně přístupných míst, a to i skrytě, a rovněž možnost odebrat biologické vzorky nejen osobám obviněným, resp. podezřelým z trestného činu, ale i těm, u nichž jde jen o podezření z přestupku. V případě přijetí novely zákona bude možno v podstatě perlustrovat každého. Samozřejmostí má být i rozporné využívání placených informátorů a agentů a zpřístupnění provozních a lokalizačních údajů elektronické komunikace i údajů o době a místě poskytnutí zdravotní péče.

Těžko předpokládat, že rozšiřující se pravomoci budou korespondovat s nárůstem morální, etické a profesionální úrovně policie a zkvalitňováním její nezávislé kontroly. Při vědomí hrozící svévole policejních složek by se proto diskuse nad návrhem měla stát, i když se zpožděním, diskusí veřejnou.

Autor je právník Českého helsinského výboru a advokát.