Už více než tři či čtyři dekády je zřejmé, že zpravodajské šoty jsou čím dál tím kratší a spolu s nimi se zkracuje i prostor pro vysvětlování a argumentaci. Umění argumentace, jehož ovládnutí bylo před nástupem televize jedním ze základních předpokladů zrodu a přežití úspěšného politika, bylo nahrazeno uměním bonmotu.

Tohoto tématu se před více než týdnem dotkli páni senátoři, zasedající v mediální komisi. Někteří z nich – a byl mezi nimi i Václav Jehlička, o něco později jmenovaný ministrem kultury – se vyjádřili k nové podobě hlavního zpravodajství České televize, přičemž artikulace jejich dojmů je mírně úsměvná a zároveň lehce zneklidňující. Nové zpravodajství ČT je totiž podle Jehličky „velmi dlouhé a rozbředlé“ a relaci by prý, slovy Jiřího Oberfalzera, svědčila větší „hutnost“.

Nicméně – jsou to právě média veřejné služby (mezi něž ČT přinejmenším dle zákona patří), jež mají možnost a vlastně i povinnost bonmotizaci zpravodajství čelit. Komerční, pouze ziskem živená média lze na jejich cestě za „nerozbředlým“ infotainmentem chápat, ale v případě média veřejné služby je redukce zpravodajství ve sled klipovitých šotů krajně nešťastná, neboť nejenže není nutná, ale navíc je v rozporu s jejich posláním.

Dále – to, že senátoři chápou „hutnost“ a „nerozbředlost“ jako dobrý zpravodajský standard, může být nejen výrazem nepochopení toho, jak se to vlastně s ČT má (či mělo by mít), ale i příznakem toho, že politici „bonmotového věku“ nemají a nemohou mít důvod být nadšení z čehokoli, co by snad mohlo hranice zpravodajských skečů opustit. Tito politici vyrostli do mediálního ekosystému krátkých, jen výjimečně důsledněji promyšlených vět, úsměvů a protiotázek, a tak třeba i jen nešikovný obrat směrem k širšímu formátu jim nutně musí připadat nesmyslný a – vzhledem k tomu, co jim opakují jejich mediální poradci – i naprosto nemódní. A třebaže média toho o výrocích citovaných senátorů nesdělila kdovíkolik (no ano, vždyť právě o tom je v tomto textu řeč…), lze odhadovat, že hoši z mediální komise mají pocit, že „takhle se to dneska nedělá“, že „to má vypadat jinak“, že trendy je zkrátka něco zcela jiného. Senátory Jehličku a Oberfalzera samozřejmě nepodezřívám z nějaké vědomé kampaně proti pokusu ČT „o delší a důkladnější zprávy“ – mám za to, že si spíš intuitivně brání „svůj svět“, na který jsou zvyklí a který je zvyklý na ně.

A zde přichází nezbytné „a v neposlední řadě“: Jistě dobře míněná senátorská kritika je pro Kavčí hory pochopitelně významnou informací. Pan generální ví, že jeho instituce je na parlamentu závislejší než závislá (jak se znovu a znovu ukazuje), a proto třeba jen náznak nesouhlasu parlamentních mediálních komisařů s čímkoli patrně bude televizními šéfy promýšlen a považován za důležitý signál. Tady jde totiž o kapesné, o budoucí kapesné, a o vlastní status…