Kočička z kávové pěny je dalším pozoruhodným titulem z nakladatelství Baobab, které vydává především původní českou literaturu pro děti. Připravily ji výtvarnice Eva Volfová, autorka námětu a originálního výtvarného zpracování, a Tereza Horváthová, která vyšívané ilustrace doprovodila textem, básnicky objasňujícím celý příběh.

Ten se odehrává v civilním prostředí dnešního města, ozvláštněného jemně fantaskními rysy, které reprezentuje již samo narození kotěte z kávové pěny („stane se to jednou za sto let a je k tomu zapotřebí: teplota tak akorát, trochu cukru a skořice a nějaké to chrápání“). Tímto městem prochází kočička, která hledá domov a přitom poznává okolní svět; ten je představován např. různými domácnostmi, nehostinnou vozovkou, zahradami nebo dětským hřištěm. Díky redukci děje na pohyb vybranými prostory se může autorka více soustředit na charakterizaci zvoleného prostředí a na pečlivé vykreslení hlavní hrdinky. Podle povahy vybraného místa pak daná scéna působí buď „impresionisticky“ (např. zimní scény pracující se světelnou stylizací a akcentující detail tahu, resp. stehu), nebo expresivně (např. šedivá situace na křižovatce s nepřátelsky působícím atonálním ornamentem, evokujícím chaotickou atmosféru lokality).

Tomuto záměru napomáhá i charakter zvolené výtvarné úpravy. Volfová sestavuje svou knihu z rozsáhlých dvoustránkových obrázků, které vyšívá do rozličných, variabilně stylizovaných látek. Autorka šikovně volí materiá­ly a zapojuje jejich původní barvu, potisk nebo vzorek. Takto vzniklý podklad připomíná většinou výřez světa, do něhož je umístěn toulající se tvoreček, jehož křehkost je posílena jeho fyzickou miniaturizací vzhledem k okolním předmětům a v ději i tematizovanými konflikty s některými dospělými lidmi. Kočička, další zvířata, domy atd. jsou pak vyšívány různě barevnými a silnými nitěmi. Tato kresba se vyznačuje precizní detailností, u zvířat je naznačena mimika, posilující humornou stránku příběhu, prvky klidných partií městské krajiny zase mají až překvapivou křehkost.

Do těchto obrázků je pak umístěn text Terezy Horváthové. Jedná se o vhodně typograficky pojaté krátké, někdy rýmované, lyrické glosy, drobné komentáře ke scénám. Text situovaný přímo a výlučně do ilustrace je poměrně neobvyklý postup, který ovšem dokáže motivovat k různým čtením daného literárního díla, odhalit v něm skryté významy, akcentovat různé jeho polohy a posílit i jeho atmosféru. Český čtenář se s ním také mohl setkat v loni vydané novele Jeana Giona Muž, který sázel stromy v knižním zpracování Pavla Čecha. V obou případech se kniha proměnila v neobvyklý dokument, připomínající album nebo (cestovní) deník, ve kterém se rovnocenně spojuje výtvarná i slovesná složka.

Zvolený výtvarný postup je rovněž kuriózní, ačkoliv vyšívání bývá využíváno i v moderním umění (z českého kontextu můžeme zmínit například cyklus vyšívaných obrázků Věry Novákové). V knižní úpravě jej asi nejzajímavěji aplikovala ve své autorské knize Mon amour italská umělkyně Beatrice Alemagna, využívající ve svých dílech i postup montáže, který známe také z některých domácích publikací (například Kouzlená baterka Olgy Černé a Michaly Kukovičové). Vyšívání pojaté jako asambláž, vyjadřující se pomocí vrstev, je ale postupem pokročilejším než montáž a podílí se i na fantaskním vyznění líčeného světa.

Autor je doktorand v Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.