Uspořádali Květa Neradová a Hugo Schreiber
Evropský literární klub 2006, 236 s.
Je to zvláštní podvojná kniha. Z jedné strany má na obálce Komenský kontra Gracián, a když ji otočíme, čteme zase Gracián kontra Komenský. Jde o texty napsané oběma významnými mysliteli. Nejde však o skutečnou polemiku, nýbrž o výběr citátů z jejich děl. Na každého tak připadlo dvě stě výroků, které ukazují to, čemu se později říkalo „světonázor“. Jsou to skutečně odlišní lidé, byť byli téměř vrstevníci. Španělský jezuita Baltazar Gracián (1601–1658) hleděl na politiku a morálku brýlemi pragmatismu. Bestsellerem své doby byla jeho kniha Příruční orákulum světských ctností. Jan Amos Komenský (1592–1670), kazatel, biskup a teoretik, zdůrazňoval přísné křesťanské postoje. Nutno uznat, že svižný jazyk mají oba. Kdyby v dnešní informační společnosti hledali práci, neměli by s tím problém. Čteme například v Komenském o opilství: „Opilství není nic jiného, než veselé šílenství. Opilec je jen vyprahlá pemza, věčně žíznivá houba. Opilství je stále kouřící a dýmající komín, který zatemňuje mysl černým mračnem, tělo vystavuje škodlivému povětří a nakonec svého ctitele všelijak postihuje, až ho přivede do hrobu.“ A Gracián zase praví: „Chytrák odvede včas do stáje svého závodního koně a nečeká, až dojde k výsměchu uprostřed závodní dráhy. Krasavice má včas rozbít svoje zrcadlo, aby později to neudělala z hněvu, když ji vytrhne z jejího klamu.“ Takhle úderné autory aby dnes pohledal.
Jan Jandourek
Frans de Waal
Dobráci od přírody
Přeložil Marek Špinka
Academia 2006, 324 s.
Hned v úvodu své knihy de Waal polemizuje s koncepcí, že morálka je vždy jen přetvářkou (jediné, co existuje, je „sobecký“ gen). Odmítá také související představu morálky jako něčeho pro člověka zcela nepřirozeného. Tato představa je podle něj výsledkem „souběhu náboženského, psychoanalytického a evolučního myšlení“. Oproti tomu tvrdí, že mravnost není nedávným vynálezem ani tenoučkou slupkou zakrývající brutální povahu. Podle de Waala má mravnost pevné místo v našich hlavách a je zrovna tak pevnou součástí toho, čím jsme, jako ony sklony, které drží na uzdě. Toto pojetí, které ostatně čeští čtenáři mohou již znát především z Ridleyho knihy Původ ctnosti, autor dokládá množstvím příkladů zvířecích aktů obětavosti, odpuštění, soucitu či zárodků studu, především u primátů, na které se specializuje – mnohé příběhy vycházejí z jeho vlastních zkušeností (Ridley se oproti de Waalovi odvolává na příklady z celé živočišné říše, ale především na četné experimenty zaměřené na lidskou schopnost kooperace, zvláště pokusy a hry spojené s tzv. vězňovým dilematem). De Waal se kriticky vymezuje proti autorům jako Rousseau či J. Rawls a jejich představě „původní situace“ jako uskupení nezávislých bytostí – právě vztah ke skupině, odkázanost na ni a schopnost se pro ni obětovat je podle něj důležitá charakteristika všech vyšších zvířat (včetně lidí).
Jan Lukavec
Ivan Martin Jirous
Magorovy labutí písně
Torst 2006, 96 s.
Jirousovy básně, napsané v letech 1981–85 ve věznicích v Litoměřicích, Ostrově a Valdicích, patří mezi nejkrásnější české básnické knihy. Vynikají tolika polohami, že stojí za to se k nim stále vracet; až několikeré čtení odhalí jejich hloubku a působivost. Zvláštní kouzlo spočívá jednak v tom, že si je čtenář vědom, kde a za jakých okolností vznikly a jak pohnutý byl osud autorův, jednak v jednoduchosti veršů a originalitě rýmů, pod jejichž povrchem se skrývá hloubka prožitku, religiozity, naděje, strachu, odstupu i sebeironie. Jirous příznačně píše, že to musí brát „religiózně“, jinak by mu bylo „hrozně“. Zároveň se ptá Boha, zda je už nyní v očistci a zda z něj nechce mít mnicha, když jej posílá do věznic v bývalém klášteře, kostele a kapli. S černým humorem se vypořádává i s tím, že musí zapomenout na „s milenkami strasti/ Upad jsem mezi pederasty“. Píše o pekle, ale určitě ne jako Dante; má „nápady jak snob/ zatoužil jsem číst knihu Job“. Upíná se k Bohu a opakovaně myslí na svou ženu Julianu, své dcery a přátele. Dokáže být i prorocký, až mrazí – třeba když píše o Václavu Havlovi, který byl zrovna propuštěn z vězení: „a lahve zvoní mu Te Deum“. Nebo o tom, že „umělci svrhnou každý režim“. Rodnou zemi přirovnává k nešťastnému Jonášovi „v útrobách kytovce“ a naráží na pozoruhodný vznik opery Prodaná nevěsta: „konfident napsal libreto,/ hudbu pak syfilitik“.
Milan Valden
Jo a Alice Kingsleyovy
Alice v zrcadle – drásavý příběh o boji matky a dcery s anorexií
Přeložil Jan Sládek
Jota 2006, 259 s.
„Musíš býti štíhlá,“ syčí zmije v Evino srdce v Baladě dívčí Jaroslava Kolmana Cassia. Touhu po štíhlosti, pokud přináší krásu a zdraví, každý pochopí, záhadou však je, proč se „vítězné mládí“ nedokáže v pravé chvíli zastavit a těžit ze svého úspěchu, a namísto toho se vyhladoví až k smrti. Přinese nějaké vysvětlení tato kniha, kterou z poloviny napsala matka a z poloviny mentální anorexií postižená dcera? Obě ženy mají podobný sloh a podobné horizonty, působí skoro jako dvojčata, ale matčinu děsu porozumíme snadno, kdežto do duše postižené sebevražednou nemocí se jen tak lehce nevžijeme. Dívka téměř umírající hladem, vyhublá na kost, se stále děsí toho, že na ní svět vidí, jak zase „přibrala“, a ještě v léčebně má sklon obdivovat své nezlomnější kolegyně. A i když nakonec unikne bezprostřední hrozbě smrti, není v době psaní knihy úplně zachráněna, jakási negativní posedlost jídlem v ní zůstává. Kniha je průhledem do temného koutu lidského nitra – a třebaže ho neprosvítí, přece jen ho čtenářům nějak přiblíží. Možná je napadne, že propadlost různým ideologiím a vírám se mentální anorexii v čemsi podobá.
Jan Novotný
Nicola Hodgeová, Libby Ansonová
Umění od A do Z – největší světoví umělci a jejich díla
Přeložil Jiří Vaněk
Albatros 2006, 400 s.
V roce 2006 jsme se dočkali překladu knihy kunsthistoriček Nicoly Hodgeové a Libby Ansonové z roku 1996. Kniha si klade za cíl představit 400 nejvýznamnějších umělců od středověku po současnost. Za deset uplynulých let byla přeložena do mnoha jazyků a internet se hemží jejími citacemi a úryvky. Kniha k tomu také vyloženě vybízí: je myšlena jako příručka k rychlé orientaci v umění. Tomuto záměru je plně podřízena i její struktura. Každý autor je v knize představen jedním vybraným dílem. V doplňujícím textu pak najdeme základní životní data umělce (či umělkyně), jeho (její) charakteristický styl a interpretaci vybraného obrazu či sochy. Texty jsou krátké, ne však povrchní. Představení výtvarníka skrze jeho určité umělecké dílo je jiný postup, než kterému jsme přivykli – umělec tu tak vystupuje ze svého díla. Kromě toho se díky abecednímu řazení může stát, že se na sousedících stránkách ocitne Raffaelova Krásná zahradnice z roku 1508 a Rauschenbergův Červený obraz z roku 1943. Čtenář se tak může nechat unášet na vlně náhodných setkání barev, tvarů a vidění…
Radka Bzonková
Jaroslav David, Pavel Rous
Neviditelní svědkové minulosti – místní a pomístní jména na Vysočině
Academia 2006, 201 s.
K čerstvě vydanému druhému dílu Slovníku pomístních jmen v Čechách (dovedenému zatím k písmenu B) a zásadnímu počinu české toponomastiky (nauky o zeměpisných jménech) – slovníku Antonína Profouse Místní jména v Čechách a Hosákovu a Šrámkovu slovníku Místní jména na Moravě a ve Slezsku tvoří Neviditelní svědkové minulosti dílčí, regionálně zaujatý pandán. Zeměpisně nijak zvlášť přesně ohraničené oblasti Českomoravské vrchoviny se dostalo kvalitního toponomastického a historického zpracování. Na rozdíl od monumentálního slovníku z dílny Ústavu pro jazyk český AV ČR je však tato kniha obohacena i o exkursy do lidové a bakalářské etymologie, což v období modelové analýzy nepostrádá půvabu insitnosti. Po zasvěceném úvodu do role, jakou toponyma (zeměpisná jména) hrají při objasňování historických souvislostí, následuje heslář a ke konci je seznam netištěných i tištěných pramenů a literatury. Kniha je cenná řadou odkazů na regionální i nadregionální socioprofesní, historické, etnografické a toponomastické souvislosti. Do jisté míry tak osciluje mezi heslářem místních a pomístních jmen a vlastivědně regionálně-historickou knihou z oblasti česko-moravského pomezí. Lze se nadít, že kromě tohoto dílka a rozsáhlé lexikografie pomístních jmen se dočká v nakladatelství Academia svého zaslouženého reprintu i dávno již nedostupné, ba zapomenuté dílo Antonína Profouse.
Michal Janata
Adam Williams
Císařovy kosti
Přeložil Petr Kovács
BB art 2006, 741 s.
Románová epopej Císařovy kosti, popisující dění v Rusku po sovětské revoluci a v Číně po svržení císařství, patří zřejmě k tomu nejlepšímu, co lze k tématu beletristického číst. Ve svých hodnoceních se Adam Williams vzácně shodl se Zářijovými růžemi André Gida. Použil za zdroj mj. dochovanou korespondenci své babičky Katie Newmarchové, která se účastnila jako zdravotní sestra většiny popisovaných událostí. V románu vystupuje pod jménem Kateřina Cabotová – citlivě vykreslená, charakterová ženská postava, účastnice a komentátorka děje na pozadí historické fresky společenského rozvratu. Ostatní postavy ilustrují prostředí evropské enklávy a charakterizují svým podílem vlivy a dění, hýbající společností ve své době. Čtenáři vychovaní odeonskou knižnicí Světové četby budou možná zklamáni absencí poznámkového aparátu: překladatel pak tvrdí čtenářům, že Paddock spoons jsou Paddockovy lžičky, ačkoli se jedná o lžičky jedné žáby z absurdní poetické bajky. Maně se vybaví Doktor Živago od Borise Pasternaka, jehož děj probíhá v téže době, ale i Haškův Švejk se svými hrůzostrašnými válečnými tirádami, ač na rozdíl od jeho zemitosti má Williamsova hrdinka jistou vzdušnost, éteričnost a slunnou průzračnost.
Vít Kremlička
Miloš Čermák
Kdyby sólokapři měli křídla aneb Proč nás novináře nikdo nemá rád
Nakladatelství Lidové noviny 2006, 224 s.
Vždy, když se setkám s podobným souborem publicistických textů, ptám se, zda má vůbec smysl sloupky a komentáře takto sesypat a vydávat. Novinář a vysokoškolský učitel Miloš Čermák ale dovede vybrat to podstatné: poodkrývá českou, britskou a americkou publicistickou branži, hodnotí aktuální domácí dění na politické a společenské scéně a přitom dokáže provokovat a klást otázky svým čtenářům. Zamýšlí se nad budoucností novin, které provází snižování nákladů s rozšířením internetových služeb a generační předěl (malá ochota dnešních dvacetiletých číst noviny). Ale jeho postřehy souvisí také s oceněním práce publicisty, ať již píše o novináři z malého města, který obstarává veškeré zpravodajské a společenské rubriky v místním týdeníku nebo o novinářích v kolosu novin velkého města, specializujících se na jeden typ zpravodajství (sloupkař, komentátor atd.). Propírá velké kauzy, dokáže se na ně podívat z více stran. A kdy tyto kauzy vznikají? Jednoduše – například tehdy, když politik ve vysoké státní funkci nedokáže odpovědět na jednoduchou otázku po původu svých peněz. K nejožehavějším tématům patří tzv. bulvarizace denního tisku, ve které se občas smočí všechny naše deníky. Miloši Čermákovi se nedá upřít schopnost brilantní analýzy, takže i sólokapři mohou mít někdy křídla.
Jana Čeňková
Stan Sakai
Usagi Yojimbo 11: Roční období
Přeložil Ľudovít Plata
Crew 2006, 197 s.
Asi nejlepší zpráva, která se váže k již jedenácté knize dobrodružství ušatého samuraje, je, že další v pořadí bude kniha první! Nakladatelství Crew se totiž podařilo zakoupit práva i na prvních sedm knih série, což svědčí i o tom, že Usagimu se v Česku líbí. V tomto svazku se Yojimbo setká s mistrovským šermířem, hrozivými duchy a zakletými čarodějnicemi, ale vymyslí také ledovou past na přesilu nepřátel. Povídka Obakéneko z klanu Geishu pak patří k těm nejstrašidelnějším z dosud vyšlých svazků – tahle noční můra hrdinného ronina ještě dlouho pronásleduje. Skvělý nápad je také v další z hororových povídek, Přívoz, kterou z větší části doprovází bujarý zpěv a tanec námořníků a která nakonec vrcholí masakrem. V jednom příběhu se zase Usagi ve vzpomínkách vrací k úmrtí svého pána. Kvalitou patří Roční období k průměrným svazkům série – což je však stále nadprůměr mezi ostatní komiksovou produkcí. Poněkud otravné však už začínají být úvodní ódy, v nichž se osobnosti, o kterých u nás patrně téměř nikdo neslyšel, svěřují, jaký že to držíme v ruce skvost – na druhé straně je nikdo číst nemusí.
Jiří G. Růžička
Host 1/2007
V posledním čísle časopisu Host se nic nového nedozvíte, maximálně se někdy utvrdíte ve svých názorech, v horším případě se budete nudit. Ale co, můžete si aspoň myslet, že nejste jako ti, kteří svůj život utrácejí sledováním seriálů. Většina článků si nezaslouží zvláštní pozornosti (jen Příběh jedné udavačky od Patrika Ouředníka je povinnou četbou), zklamáním jsou ovšem příspěvky o Buffalo Billovi. Redaktoři měli zřejmě tolik úcty před veličinami, že se jim neodvážili říci, že jejich texty sice obsahují plno zajímavých informací, často jim ale chybí potřebný kontext. Hlavním tématem Hosta je poezie, mladí básníci se svěřují, proč je pro ně nenahraditelná, staří matadoři vyprávějí, jak jim vyšla první knížka. Tak se můžeme třeba dozvědět, že poezie je „prokletí i dar“, „nejčistší způsob komunikace“, „past propast“ či „velký vnitřní monolog jednoho Člověka“. Zdá se, že mladí básníci jsou marketingově zdatní, jejich slogany by jistě mohly zaujmout některého vydavatele. S nejlepším ovšem přišel Jiří Koten, který v úvodu k recenzím několika básnických sbírek píše: „Próza jsou starosti, obživa, spěch; poezie vyžaduje zastavení, spočinutí, umění dívat se okolo.“ Na to lze reagovat snad jen básní MCA Ofentürchena, uveřejněnou ve stejném čísle: „Pářící, ještě teplé kobylince beru do dlaní/ třu na tvář,/ proč, kvůli poezii.// Ba ne, jsou to kecy, nedělal jsem to,/ tedy dělal, ale ze zvědavosti,/ ta poezie mne napadla až dodatečně.“
Kazimír Turek