ISSN 1803-6635

hledat

přihlášení

Cyklus film a hudba: Akcept V rámci pravidelného cyklu Film a hudba uvede Městská knihovna v Praze dokumentární film Akcept o soudobé vážné hudbě. Po filmu budete mít možnost diskutovat s režisérem Janem Hubáčkem při besedě, kterou bude moderovat Vít Zapletal. Ve středu 22. března od 19.00 v Malém sále Městské knihovny v Praze.    další tipy
úvod > archiv > 2007 >  č. 7 > ...ty teď pěkně do dna

Jeden z nejvýraznějších českých básníků, mimo jiné nositel Ceny Jaroslava Seiferta a Státní ceny za literaturu, Emil Juliš zemřel 25. prosince 2005. Vybíráme z nemnoha textů, které napsal od druhé poloviny devadesátých let. Autorův význam pro českou nejen experimentální poezii formuluje literární kritik Jan Štolba.

 

Kdesi v koutku galaxie

Bible v kontejneru na odpadky

víra naděje a láska

žádné květy zla žádné maximy o lásce

žádné poctivé hlupáky

každá báseň je neomezená a nikomu nezodpovídající

lidé loví se psy a dravými ptáky

se sítěmi a samostříly

s puškami a kopími a luky a harpunami

s drátěnými oky a pastmi

štvaním a vábením —

jiní zase s fantastikou vyššího řádu

halucinace duševní poruchy čirá grotesknost

nepřirozené jevy atp.

neboť kdo jako hlupák bere vážně věci duše

bude trpět…

Ale že bych stářím moudřel?

ať jsme stále soběstační a trefíme domů

básníci chvíle básníci postřehu

básníci dárného plamene

neboť tam kde pozorujeme záměr natož účel

tam je pravdivost a nevinnost ztracena

kolem rtů oči a v zubech písek hlínu

(nebo ne? milý Radku F.)

vždyť nedělat umění je nedělat umění jak řekla

a ano chci číst nebo poslouchat a nerozumět

ale s básněmi je to jako s větry

jsou pšouky které se nedají udržet

bráno absolutně žádné dílo špatné není

jako by touha uvěřit byla silnější než víra sama

já jsem Ježíš, Milosti

přišel jsem si pro duše…

Srpen 2005

 

Láska…

Veškerá radost stála na jeho tváři

jako monstrum.

Měla křivé nohy a řvala v pohoří.

Stromy se zmítaly v mracích

a kříž se kácel s praskotem.

Masky ho uchopily za krk, za ruce, za vlasy

a vlekly ho k menhirům.

Hory se blížily s otevřenými chřtány.

Dítě zatím přelévalo mušlí oceán.

„Jestliže mi ho naleješ do srdce,“ řekl,

„jsem ztracen — ale zatracen jsem stejně.“

Bratrovraždy neustávaly,

červená niť se dále táhla k propasti,

a ten smích! Nebo to byl pláč?

Ty dva srostlé stromy jsou podivné;

říkají jim milenci.

V tichých nocích je slyšet praskot,

jak spolu krutě zápasí.

 

Sklerotikon

Zužuje se průtok slovodárných cest

vrtkavé sochy nohou lapají po mouchách dechu, oči

skelně bloudí, přesto nespočet jizev, pádů, ztracených dnů

dále putují soutěskou, trne nad mramorovou propastí

volá lastury slunce, písečná pobřeží, sevřená

hejna rybek s jedním společným záměrem úniku, záchrany

ale kam se hrabou ty bleskurychlé, rotující manévry

predátoři příběhu vědí jak na to, třeskutě vystřelují

pak mizí v ledovcích, jen ptáci se ještě střemhlavě vrhají

bíle smaltované obrovské cedníky se vlečou modrou

mandalou, sochy si vykračují ulicí, kdekterá poznává živáčka

směje se, nesměje, roste pohoří pozdravů, dotazů

šklebů, křivých slin, mozkové pleny vlají ve větru

slova se napadají, požírají, rodí, trnité bulvy skáčou

po světě popelnic, fasád, plotů, psů, neuchopitelného hluku

prchajících dnů a starých, prastarých otázek – teď je

nevnímáš, nechápeš, míjíš, přestože tě bijí po duši –

lhostejně světélkující větve mlhovin

 

Prométheus

Jsou denně dorůstající

Prométheova játra

stále táž Prométheova játra?

A kdo jim dává dorůstat?

 

Je orel

denně přilétající pohnutým ovzduším

stále týž orel? To je vedlejší –

ale teď víme, kdo ho posílá!

 

Orel přilétá,

dopadá na Prométheův bok,

Prométheus se bortí,

jeho tělo nabývá hran a ploch,

jeho vytesaná brada se pozdvihuje vzhůru,

řetězy řinčí a nebesa jsou spokojena?

A nebesa jsou spokojena!

 

Tváří v tvář Ježíšovi

Zná ho půl města.

Krátký zimník s vyhrnutým límcem,

těsné kalhoty,

klobouk posunutý dozadu,

zpod něho se derou černé kudrny.

Tvář trochu teatrálně sebevědomá.

 

Teď se sladce usmívá, ta tvář na plakátě,

přestože po ní stékají pramínky sražené mlhy

smíšené s popílkem.

Usmívá se jako tehdy, když ho uviděla ona.

Nahé paže a rameno vystupovaly z čista roucha,

na hlavě slaměný klobouk s modrou stuhou —

Zahradník duší.

Och, Rabboni, vydechla a vpíjela se

v ten krásný zjev a sladkou tvář.

 

Ale kde vzal tu sladkost tenhle?

Pomyslel si snad, že je Jeho odkazem?

Že člověk už nemá trpět,

jestliže byl vykoupen a tak nasměrován na štěstí?

Nebo to odkoukal ze starých obrazů?

 

Ale jak potom mohl přehlédnout jiné výjevy?

Těla pokroucená, krev a poplivaný obličej,

tváře mocných, jejich pochopů a farizejské láje.

Nezachytil tedy pouze jednu misku vah?

Tu, na kterou kdosi přihodil pár sladkých slov,

která nemohou převážit ten flák utrpení,

a miska proto s nadějí, ale vpravdě beznadějně

stoupá vzhůru.

 

Ale jsme to konečně jen my, kdo příběhu

nasazuje takový obličej, jaký odpovídá

naší touze nebo našemu zklamání.

 

I když je jisté, že jednou spadnou

všechny obličeje jako masky

a nebude už žádné drama,

žádné komedie,

žádná hra.

A žádné, žádné vzkříšení.

 

To by muselo být strašné.

Jediná naděje zůstává:

že zůstaneme navždy v paměti boží.

Setkáme se tam opět

všichni a všechno?

Láska? Krása? Křeč

a šílenství? Báseň?

Ticho… Nikdo neodpovídá…

1975, 2005

 

Uvedené básně vznikly ve letech 1990–2005 a vyjdou jako součást objemného výboru z díla Pod kůží, který připravuje nakladatelství Dybbuk. Báseň Prométheus vyšla ve výboru Nevyhnutelnosti (Torst 1996), Sklerotikon otiskla revue Pěší zóna (č. 10/2002).

 

Černá poezie Emila Juliše

Jan Štolba

Byl to Jiří Kolář, známý inspirátor a podněcovatel jiných, kdo někdy uprostřed padesátých let vyzval Emila Juliše (1920–2006), aby v rámci budovatelské akce „70 000 z administrativy do výroby“ obrátil svůj život naruby a odjel pracovat někam do fabriky. Juliš, původem z Prahy, na sebe tedy aplikoval hrabalovskou teorii „umělého osudu“, odešel do mosteckých oceláren a severočeská krajina se mu nakonec stala životním údělem. Kolář tak stanul u zrodu básnického mýtu „černé poezie“; mimoděk Juliše navedl k jeho určující, osudové krajině infernálních fabrik, šachet a jam, ke krajině, v níž básník posléze nalezl svůj zásadní archetyp, totiž zemi zející jako rána i lůno, okrsek, v němž se prolíná anorganická cizota a vychladlost s magmatickou žhavostí a naléhavostí. Později pak, když byl Juliš svědkem likvidace starého Mostu, zjevila se mu tady i přízračná, odosobněná i fascinující „Zóna“, objevující se v jeho pozdějších básních. „Zóna“ kostrbatě, poničeně věcná – až po mez fantaskní abstrakce. Drsná a rozbitá severočeská krajina byla Julišovým zásadním prožitkem, znamenala pro něj pronikavé sblížení s tvrdostí živlů, s magmatickou podstatou proměnlivých dějů lidského i nelidského světa.

Juliš se přitom nejzřetelněji zapsal do českého básnictví svou experimentální poezií, tedy něčím, co obvykle evokuje odstup, vyspekulovanost, klinický „chlad“. A to je na něm právě fascinující: jeho schopnost naplnit „vnějškové“ experimentální zadání sytou věcností a niternou, eruptivní intenzitou. Juliš dokázal odhalit přirozenou spojnici mezi zdánlivě odosobněnými experimentálními metodami a neohlazenou věcností, odtažité experimentální principy mu byly zároveň niterným odhalením procesů odehrávajících se uvnitř surové hmoty a nahé skutečnosti. Zvnějšku aplikované principy
neznamenají pro Juliše omezení osobní naléhavosti, naopak, jeho nasazení je těmito, na první pohled zcizujícími, odosobňujícími metodami jakoby zázračně umocňováno. Proto mají některé básníkovy texty až extatický charakter, zprvu přísně či strnule působící postupy ze sebe dokážou uvolnit v pravém slova smyslu magický účin.

V experimentálních textech Juliš využívá všelijakých permutačních postupů, jejichž prostřednictvím se slovní a věcný materiál básně postupně, jakoby donekonečna v sobě převrací a převaluje, dokud nevyčerpá všechny možné skladebné varianty. Jindy básník použije metodu jakési básnické proláže, tedy „mechanického“ prokládání jednotlivých veršů ze dvou či více různých textů do sebe. Účin je matoucí a absurdní, zároveň však vnitřně naléhavý v tom, jak se tu skrz mechanické a náhodné dere ke světu nový, nečekaný obsah. Ještě jindy zapojuje Juliš do své „hry“ gramatické či významové posuny, případně v textech úžasně prostých a přitom zpříkra působivých využívá jakousi uhrančivou metodu negace. První strofa sdělí určitou skutečnost – již ale vzápětí následující strofa popře: „Blíží se noc a lampa snů a můr/ stojím tiše se snem prázdné tmy/ …// neblíží se noc a lampa snů a lišajů/ nestojím tiše se snem prázdné tmy…“ Zní to tajemně, nesmyslně, závratně jednoduše. Přímočaré popření čehosi dříve řečeného tu nabývá nepochopitelného smyslu, z básně se stává skutečné zaříkávání světa, kouzelné sblížení se s jeho niternou, přesto tak „prostě“ nám předkládanou rozporuplností, složitostí ukrytou v mystické jednotě všeho. Experiment je pro Juliše svrchovanou poznávací metodou, poznání se tu však neděje jen pojmenováním a formulováním, ale magickým souzněním.

Juliš byl výraznou postavou okruhu experimentálních autorů šedesátých let, do něhož patřili kromě zmíněného Jiřího Koláře třeba Josef Hiršal, Vladimír Burda, Ladislav Novák, Josef Honys, Karel Milota. Cesta k publikování byla pro Juliše obtížná a zdlouhavá. Prvotina, která měla přičiněním Jiřího Koláře vyjít jako okrajová publikace při Spolku českých bibliofilů (podobně vydal své Hovory lidí Bohumil Hrabal), byla nakonec cenzurou zamítnuta. Texty z této knihy se na sklonku padesátých let objevily v památném strojopisném sborníku Život je všude, v němž se Julišovy básně ocitly vedle textů Kolářových, Hrabalových, Hiršalových, Burdových, ale i Václava Havla, Josefa Škvoreckého či Jiřího Paukerta. První báseň, příznačně nazvanou Progresivní nepohoda, otiskl Juliš roku 1964 v katalogu výstavy – koho jiného než Jiřího Koláře. Druhá půle uvolněných šedesátých let však pro básníka znamenala publikační erupci. Juliš už není nejmladší, je mu pětačtyřicet, když mu vychází první sbírka Progresivní nepohoda (1965), obsahující vedle systematicky vystavěných textů i básně tradičnější. V rychlém sledu pak přicházejí sbírky již vyhraněně experimentální: Pohledná poezie (1966), Krajina her (1967), Vědomí možností (1969). Další sbírka, Pod kroky dýmů (1969), je navíc retrospektivou tvorby z raného období. A pak už se Julišův osud podobá tolika jiným českým spisovatelským osudům. Náklad sbírky Nová země (1970) je zmakulován (kniha vyjde až v roce 1992) a pro básníka to znamená začátek dlouhého odmlčení, přerušovaného publikacemi bibliofilskými, samizdatovými (Caput mortuum, 1975, Jablko nevrátím květu, 1984) a – bez básníkova vědomí – také exilovými (Blížíme se ohni, 1987). Až na sklonku osmdesátých let se Julišovi podaří publikovat v krajském Severočeském nakladatelství opravené a autorizované vydání sbírky Blížíme se ohni, dále sbírku Gordická hlava (1989) a později, už po Listopadu, ještě sbírku Hra o smysl (1990). V Lounech, kde se básník natrvalo usadil, vychází soubor básnických próz Cesta do města Lawn (1993) a Julišův definitivní návrat stvrzuje v roce 1994 reprezentativní výbor Svět proměn. O dva roky později vychází obsáhlý soubor jeho starších textů, básní z příležitostných a samizdatových publikací, próz, několika esejů a rozhovorů pod názvem Nevyhnutelnosti (1996). Autorský výbor Pod kůží sice Juliš ještě stihl sestavit a zkorigovat, zemřel však před jeho chystaným vydáním.

Je úžasné vracet se k básníkovým kořenům a sledovat, z čeho vyšel, všímat si v jeho raných textech zájmu o obyčejné, drsně všední lidi a momenty, zájmu, jenž ho v začátcích sbližuje s Hrabalem i Kolářem. Avšak ani pozdější Julišova experimentální poezie se nikdy nezbavuje úzké vazby na básníkovu zkušenost, na jeho zjitřené vnímání prostředí a doby, v nichž mu bylo žít. Během sedmdesátých let, kdy básník, jak sám tvrdil, své experimentování vyčerpal, vrací se k tradičnější tvorbě. I tyto texty jsou však nabité étosem vnitřní přísnosti a důslednosti, vyvěrajícím z hlubokého vnímání skrytých vzorců kosmického řádu. Emil Juliš byl autorem brilantního zacházení se slovem a s verbálně-sémantickými principy, zároveň však byl i básníkem strhujícího lidského obsahu. Své umění chápal jako hru, avšak hra pro něj neznamenala cosi lehkého a nezávazného, nýbrž existenciální zápolení, zaujaté až posedlé sbližování se s kosmickým. Juliš byl člověk do poslední chvíle vystavený pochybám a skepsi, přitom ve svém díle dokázal dosáhnout k všeobjímajícímu, nesnadnému, ale osvobozujícímu přitakání tomuto světu.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.