ISSN 1803-6635

hledat

přihlášení

Cyklus film a hudba: Akcept V rámci pravidelného cyklu Film a hudba uvede Městská knihovna v Praze dokumentární film Akcept o soudobé vážné hudbě. Po filmu budete mít možnost diskutovat s režisérem Janem Hubáčkem při besedě, kterou bude moderovat Vít Zapletal. Ve středu 22. března od 19.00 v Malém sále Městské knihovny v Praze.    další tipy
úvod > archiv > 2008 >  č. 10 > Kde se bojí draka

Nacionalismus, zločiny minulosti a vztah k nové supervelmoci

Příběh čínské menšiny v Jihovýchodní Asii je téměř tak pohnutý jako osud Židů v Evropě. Je poznamenán diskriminací, nedůvěrou, ponižováním, stovkami pogromů i genocidou. S rostoucí mocí Číny se ale situace mění.

Mnozí Číňané přišli do Indonésie, Malajsie a Singapuru na pozvání koloniálních správ. Ty měly často velmi negativní představu o pracovní morálce a schopnostech místních obyvatel (převážně Malajců a obyvatel Jávy). Koloniální mocnosti – Velká Británie a Holandsko – pak sice Číňanům nabídly práci, nezajistily však pro ně základní práva včetně práva vlastnit půdu.

Osud čínských přistěhovalců se pak po odchodu kolonizátorů v různých zemích oblasti různil. V Thajsku a na Filipínách se Číňané stali menšinou, která zbohatla především v důsledku svých úspěšných obchodních aktivit. V bohatém Singapuru tvoří Číňané dokonce národnostní většinu. V Malajsii je čínská menšina (tvořící zhruba 30 procent obyvatelstva) stále diskriminována, zároveň je však pokládána ekonomický motor země.

V Indonésii byly po převratu generála Suharta v roce 1965 zavražděny 2 až 3 miliony komunistů a členů jiných levicových stran a organizací, Číňanů, nevěřících a intelektuá­lů. Čínský jazyk byl zakázán, stejně tak jako čínská kultura. Zákaz se netýkal pouze hudby či literatury, nýbrž také sladkostí, lampionů a papírových draků. Indonésané čínského původu si museli změnit jména a mluvit na veřejnosti mohli pouze místními jazyky. V důsledku brutální politiky desinizace byla více než jedna generace odtržena od svých kulturních kořenů.

„Jsem sice čínského původu,“ vysvětluje Edy Samsoemin, ředitel telekomunikační firmy v Jakartě, „o čínské kultuře toho však moc nevím. Narodil jsem se na ostrově Bangka a mám pocit, že moje identita je spojena právě s tímto místem. Snad proto, že jsem se v dětství o čínské kultuře téměř nic nenaučil.“ „Když jsem se po letech vrátil ze studií v Holandsku,“ vzpomíná zase Marko Kusumawijaya, přední indonéský architekt a urbanista, „musel jsem ihned zajít na Úřad pro monitorování pohybu cizinců v zemi. Umíte si to představit? Pro ně jsem nebyl Indonésan jen proto, že v mých žilách proudí čínská krev. A jako cizinec jsem měl být monitorován!“

Indonéský rasismus okusili na své kůži jak obyvatelé (v minulosti) okupovaného Východního Timoru, tak i obyvatelé Papuy a Ambonu. Jeho hlavní obětí však byli členové čínské menšiny, která trpěla nejen v roce 1965, ale i během pogromů ve městě Solo, na ostrově Lombok a jinde koncem devadesátých let, a také během bouří v Jakartě, které nakonec donutily Suharta podat demisi.

Ve východní Asii mají mnozí Číňanům za zlé, že mají příliš velký vliv na místní hospodářství. V Indonésii se šeptá, že čínská obchodní elita kontroluje 90 procent ekonomiky země. Jedná se ale o číslo zcela nepotvrzené a krajně nepravděpodobné. Faktem však zůstává, že po masakru Číňanů v šedesátých letech si zkorumpovaný diktátor Suharto zvolil jako své ekonomické lokaje právě osoby čínského původu. Patřil mezi ně například majitel mohutného ekonomického konglomerátu – Sudono Salima. Šlo o zcela pragmatický tah. Suharto věděl, že má čínské podnikatele pod absolutní kontrolou.

Děti země

Diskriminace osob čínského původu je stále běžným jevem i v sousední Malajsii. Tam si malajská národnostní většina nazývaná Bumi Putera (doslova „Děti země“ – tedy původní Malajci muslimského vyznání) vybojovala privilegia na úkor čínských a indických menšin a na úkor menšin (kmenů), které dosud žijí či živoří v pralesech Bornea. Bumi Putera má nyní podle zákona výhradní právo na různé sociální programy, má též zajištěna místa v malajské vládě a na nejvyšších manažerských postech malajských firem.

Jerome, malajský hudební skladatel čínského původu, který si nepřál, aby bylo zveřejněno jeho příjmení, shrnuje situaci čínské menšiny v Malajsii: „To, co uvidíte v Kuala Lumpuru – tedy moderní hromadnou dopravu, poměrně dobře fungující sociální systém a tak dále –, je výsledkem práce čínské menšiny. Číňané tu plánují, vyučují, léčí, podnikají, píší… Když se však chtějí dostat k moci, vláda jim řekne: „Tak to ne! V žádném případě!“ Sociální pomoc, nízkoúročné půjčky, to vše je vyhrazeno pro původní obyvatele. Ale my Číňané jsme tu přece také původní. My jsme se tu narodili a narodili se tu naši rodiče, často také prarodiče. Takový systém nemůže dlouho přežít. Již nyní tu máme rasové nepokoje a čekají nás daleko dramatičtější časy,“ varuje Jerome.

Už v loňském roce se zástupci vládnoucí malajské strany dostali na přední stránky světových deníků poté, co vyjádřili ochotu svých politických stran prolít krev na obranu vymožeností malajské většiny. Teď, několik měsíců před volbami, v zemi panuje neklid a nedůvěra. Každý týden otřásají hlavním městem protestní demonstrace pořádané především chudou indickou národnostní menšinou.

Strmý let vzhůru

Čína se zatím nezadržitelně řítí vpřed. V Jihovýchodní Asii se rozmáhá pocit, že je téměř nemožné konkurovat obrovskému a sílícímu čínskému drakovi. Ve srovnání s Čínou celá Jihovýchodní Asie, snad s výjimkou Singapuru (který je v podstatě čínským městem), letargicky spí. Zatímco se čínské nedokonalé sociální, zdravotní a vzdělávací systémy možná dočkají stejných závratných reforem, které se odehrály v oblasti dopravy a infrastruktury, velké země Jihovýchodní Asie (především Indonésie, Filipíny a Barma, ale také do značné míry Thajsko) jsou dosud sevřeny kleštěmi feudálního systému.

Pak je tu samozřejmě otázka demokracie. Na papíře jsou mnohé země oblasti demokratické, zatímco Čína zůstává komunistickou diktaturou. V praxi to ale vypadá trochu jinak. V Indonésii sice najdeme desítky politických stran, všechny však bez výjimky podporují extrémní tržní hospodářství a prosazují ekonomické zájmy svých vůdců. Korupce je v těchto zemích podle údajů Transparency International daleko horší než v Číně. Hlasy jsou před volbami na prodej a nikdo se ani příliš nenamáhá zjistit, co kteří kandidáti vlastně hlásají. Vrstva vzdělaných obyvatel je zanedbatelně malá a není schopna ani plánovat, natož prosazovat tolik potřebné reformy.

Čína zatím balancuje mezi rozhodnutím o cestě směrem k tržní ekonomice či zachováním centralizovaného systému pod vedením komunistické strany. Za této situace se většina vlád a podnikatelů oblasti dalšího vývoje v Ćíně děsí. Nejen kvůli její rostoucí ekonomické síle, ale kvůli starým „kostlivcům ve skříni“ – diskriminaci čínské menšiny.

Na vraždění svých krajanů Čína v roce 1965 nereagovala. Byla příliš „daleko“ a příliš chudá. Nikdy však nezapomněla a neodpustila.

V Asii věří, že draci, kteří jsou historickým symbolem Činy, jsou nejen mocnými tvory, ale jsou též moudří a mají fenomenální paměť. Éra chudých čínských ekonomických emigrantů skončila. Bez čínské spolupráce, investic a obchodu čekají Jihovýchodní Asii těžké časy. Možná i proto Indonésie nedávno opět „povolila“ čínský jazyk, čínské znaky a čínskou kulturu. Dosud však nedošlo na přiznání historických omylů a omluvu Číňanům za smrt stovek tisíc a za utrpení milionů. Neskončila ani politika nacionalismu a diskriminace národnostních menšin. Dokud se tak nestane, těžko může vzniknout nové „partnerství“ mezi Čínou a Jihovýchodní Asií. A na „přátelství“ bude třeba čekat nejspíš ještě několik století.

Autor je šéfredaktor tiskové agentury Asiana, americký spisovatel, novinář a režisér.