Krev není voda

Když ještě dnešní autor kasovních trháků Čang I-mou točil filmy, které měly něco společného s nefalšovanou čínskou skutečností a zkušeností čínského člověka, bral si za předlohu romány oceňovaných autorů. I na Západě uspěl jeho snímek Chuo-če (Žít), natočený podle stejnojmenného románu, jehož autorem je Jü Chua (1960). Jiný román tohoto známého čínského autora, nazvaný v českém překladu nejspíše z komerčních důvodů Dva liangy rýžového vína, vydalo loni nakladatelství Dokořán. V originále se jmenuje Sü San-kuan maj süe ťi (Příběh Sü San-kuana, který prodal krev) a v Číně byl vydán roku 1998. Hlavní hrdina Sü San-kuan je obyčejný dělník, protloukající se životem během nejpohnutějších chvil moderních čínských dějin – mimo jiné za experimentů Velkého skoku a kulturní revoluce.

Obživa transfuzemi

Jak se píše v čínských učebnicích moderní literatury, Jü Chua v tomto období své tvorby „nechává postavy mluvit jejich hlasem“, nedere se dopředu s vypravěčskými hodnoceními a komentáři. Politické události se dostávají do děje přes konstatování a živé dialogy hrdinů, kteří jakoby smířeni nesou svůj těžký osud a nezbývá jim koneckonců nic jiného než každý den usilovat o holé živobytí. Častým stylistickým prostředkem je opakování umožňující působivou gradaci. Jedna z kapitol je složena pouze z několika v čase nepříliš vzdálených monologů hlavního hrdiny, přičemž v prvním z nich hrdina inspirovaný propagandou prohlásí, že „ocel, ta je jako potrava“, v druhém, že „se všichni budeme stravovat ve společných jídelnách“, a nakonec: „tak už jsou zavřeny všechny jídelny ve městě (...), ale co budeme jíst, to netuším“.

Románový svět je vyplněn drobnými epizodami a motivy, ze kterých si lépe než z čeho jiného vytvoříme představu o tehdejším a mnohdy jistě i dnešním čínském světě. Manželka hlavního hrdiny sbírá fasované ochranné rukavice z továrny, aby je rozpárala a ušila z nich dětem svetříky, pere se s manželkou bývalého nápadníka na ulici, neváhá sedět na prahu domu a vyplakávat svá neštěstí do celého světa. Když nejstarší Sü San-kuanův syn rozbije hlavu kovářovu synovi, kovář Fang si ve vší slušnosti přijde pro zařízení domácnosti jeho rodičů, aby zaplatil svému chlapci léčení, protože mu prostě nic jiného nezbývá. A Süovi ho chápou, i když jim doma zbudou jen čtyři stěny. Motiv krve, kterou ze sebe deci po deci musí hlavní hrdina nechat vysávat, aby získal peníze na ty nejzákladnější věci, spojuje potom celé dílo a nakonec ho i uzavírá – hrdinovu krev už nikdo nechce, protože je starý...

Politika až na kost

Prodej krve není v daném kontextu samozřejmě aktem dobročinnosti, nese v sobě zcela jiné významy – kdo neprodává krev, asi není zdravý a silný, není tedy radno si ho brát za muže. Kdo však krev prodává, jako by se zá­roveň zpronevěřoval tomu nejintimnějšímu, co mu odkázali jeho předkové. A to je v Číně s pevnou konfuciánskou tradicí poměrně vážná věc. Z podobných důvodů také Sü San-kuan nevezme za největšího hladomoru na večeři nejstaršího syna I-leho, jelikož toho jeho žena počala s někým jiným; peníze získané prodejem vlastní krve přece nelze jen tak utratit za nevlastního syna. I zrání hlavního hrdiny Sü San-kuana je dovršeno symbolikou z této oblasti – aby I-lemu zachránil život a zaplatil mu pobyt v nemocnici, cestou za ním prodává krev na všech místech, kudy projíždí, a málem za to sám zaplatí životem.

Prodej krve je tedy nejzazším zpodobením toho, že vnější, nebo řekněme politické podmínky se člověku dostanou až pod kůži, až na kost, ať o tom přemýšlí nebo ne. Zároveň prodej krve doprovází každý důležitý okamžik v životě hlavního hrdiny. Poprvé například jde o jakousi iniciaci, potvrzenou ještě rituálem v restauraci, během něhož muži dodají tělu odebrané síly vepřovými játry a rýžovým vínem a poučí novopečeného kolegu, že prodat krev znamená prodat vlastně svou sílu.

Komicky působí pověrečnost postav, ovšem trochu mrazit by člověka mělo třeba při scénách s šéfem odběrů Liem, který se typicky po čínsku, tedy přes korupci a konexe rozhoduje, čí krev koupí a čí ne. Přičemž zdravotní kritéria jsou až na posledním místě – daleko za množstvím přinesených melounů nebo cukru. Když si uvědomíme, že autor začínal jako zubař v nemocnici jistě podobné té, v níž se románové odběry odehrávají, nemusíme moc pochybovat o motivických zdrojích.

Autorka je studentka sinologie.