Jiří Petrbok sklízí svoji malířskou žeň. V poslední době je zastoupen na téměř každé významnější přehlídce současného umění, která v Česku probíhá; zájem o jeho práce mezi sběrateli roste. Každé pozitivum má ale i svůj rub. Privátní galeristé chtějí Petrbokovo dílo představit svým potenciálním zákazníkům teď a nyní, a proto se, jako při rozpočítávání, musí spokojit s torzovitým výběrem.
O tom, že se umění Jiřího Petrboka (1962) stává vyhledávanou hodnotou, svědčí mj. zrychlená frekvence navazujících i časově se kryjících výstav. Mezi ty nejdůležitější jistě patří zviditelnění Petrbokova díla v reinstalované expozici v brněnské Wannieck Gallery, kde je důstojně zastoupen početnou kolekcí současných i starších obrazů z časového úseku více než deseti let. Ještě v loňském roce, bezprostředně po zářijové vernisáži v Brně, vystavoval Petrbok opětovně v Praze (HVB Bank, Praha 6; Resetting, Galerie hl. m. Prahy), následovně pak v Ostravě (Galerie kresby Minikino Ostrava), a nyní je brněnskému uměnímilovnému publiku představován znovu: tentokrát v Galerii ad astra v blízké Kuřimi. Pro návštěvníka výstav je dobrou zprávou, že tento „výběr z Petrboka“ se téměř nekryje a je pro každou příležitost zvlášť obměněn. Autor od doby absolutoria na pražské AVU (1990) nezahálel, a má tudíž co nabízet. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že v případě nejsoučasnější Petrbokovy výstavy je znát již určité vyčerpání; ne snad kolísající kvalita – kvalitativní kritéria splňuje výstava beze zbytku –, ale v instalaci se projevující nedostatek vnitřní soudržnosti mezi exponáty. Omluvou tu snad může být jen šibeniční termín a nedostatek času k opětovnému soustředění všech dostupných děl v umělcově ateliéru. Také v tomto případě se ukazuje pravdivost starého přísloví, že cesta do pekla je často dlážděna těmi nejušlechtilejšími úmysly. Galerista Petr Novotný se totiž rozhodl uspořádat výstavu k poctě privátního znalce a sběratele Karla Tutsche, jenž nedávno náhle zemřel. Stejně jako například Jiří Kovanda, i Petrbok vděčí Tutschovi za podporu a přízeň v dobách hluboce minulých. Tutschova Galerie Na bidýlku po více než dvou desetiletích existence měla letos na jaře ukončit svůj program. A Petrbokova výstava měla být v dlouhé řadě tamních přehlídek tou poslední…
Alchymie kombinované techniky
Jak vyplývá z názvu zatím poslední Petrbokovy výstavy (Deník pacienta P.), celé autorovo dosavadní dílo má silně autobiografický charakter. Autor po narození dcery svá vnější i vnitřní témata rozšířil na úzkou oblast rodiny a z ní vyplývajících událostí a vztahů. Neilustruje je, ale jako umělec dokáže reagovat tak, že doplňuje obsahy s obecně širší platností. Svá pravidla poznání důvěrně známého prostoru nepřekračuje, jeho komunikační metoda je celkem prostá, ale ne každý z nás je pro podobnou cestu náležitě vybaven. Jiří Petrbok totiž dokonale ovládá své řemeslo, jeho znalost a suverénní finesy umí použít na správném místě. Bez ohledu na technologická úskalí – často jako podklad volí papír, jehož charakteristické vlastnosti ztěžují pozdější opravu – předvádí celou škálu staromistrovské malířské abecedy: úpravy sání, linii i plochu, stínování, stříkání, lazurování i pasty alla prima, tvar z otisku i šablony atd. To všechno tak, aby se co nejvíce přiblížil materiálovému vjemu rozličných látek, z nichž se skládá prostředí a svět, v jehož rozměrech a vztazích spíme, jíme, pracujeme a doufáme… Bylo by ale nedorozuměním označovat Petrbokovy obrazy jako existenciální. To, co jejich autor před námi rozehrává, má mnohem vrstevnatější půdorys. O Petrbokově způsobu uvažování a práci bezprostředně vypovídají malé obrázky na rozličných podkladech, označené dětskou říkankou Enyky benyky... Považujme je za jakési laboratorní zkoušky, hry možného se spojením tvaru a významu, jejichž smysl se během vlastní práce mění podle určitého pravděpodobnostního klíče dostupných prvků i podle náhody.
Jedinečnost situace
Vizuální jazyk Petrbokových spojení není popisem ani interpretací verbálních příběhů; nelze proto s neměnnou platností jednoznačně dešifrovat příběh toho či onoho obrazu. I jeho název je celkem podružný, splňuje navyklá očekávání určitého typu diváka. I přes vnitřní komplikovanost jsou však Petrbokovy obrazy plné významových napětí a kultivovaných formálních spojení. Pro přiblížení umělcovy osobnosti mne napadá jeho jistá příbuznost s románovou postavou malíře z příběhu Joyce Caryho The Horse’s Mouth (1944). Ten se dočkal i filmového přepisu a v překladu Jiřího Joska vyšel i u nás (Kopytem do hlavy, Odeon, Praha 1984). Jeho hrdina Gulley Jimson obětuje vše důslednému spojení dokonalosti funkce a formy. Dostává se tak až na ostří lidsky snesitelné hranice. Tato poloha, záludná a potměšilá, přináší autorovi i jeho divákům voyeurské uspokojení z účasti na živém prožitku díla. Důležité je tedy vzrušení, které nám jedinečnost situace přináší. Není proto chyba, že je nedokážeme plně dešifrovat, protože to, co vidíme a „čteme“ na obrazové ploše, už žije svým vlastním životem, který pozorován „existuje“, a proto nás i baví.
Autor je historik umění.
Jiří Petrbok: Deník pacienta P. Kurátor Petr Novotný. Galerie ad astra, zámek Kuřim, 13. 2. – 16. 3. 2008.