To byl můj život?? Tak nazval své nedávné (2005), široce pojaté paměti Pavel Kohout. Při vší snaze o respekt k tomu, že autor zas krouží kolem své minulosti a umanutě ji zkouší nasvítit v novém světle, nás též napadne: s čím přijde příště? S třemi vykřičníky? Kus neurčitosti a snad – pozakryté – rozervanosti od otazníku po vykřičník lze vycítit i zpoza titulu olbřímích pamětí Oty Filipa: Osmý čili nedokončený životopis (viz A2 č. 9/2008). Zdá se, že jde o dílo místy doslova probolené, zároveň ale masivně, s gustem odvyprávěné, převedené z šera vzpomínek do hutných prozaických obrazů. Filip však nepsal paměti, ale román (i když: v kterém románu najdeme dokumentární fotografický doprovod?). Termín „memoáromán“, ostatně vytvořený zrovna Pavlem Kohoutem, slouží dílu co podtitul. Je to označení zvláštní, chytré, příznačné pro naše vnímání literatury a dějin, literatury v dějinách. Vyzout se ze závaznosti pamětí, a přitom románové fikci uchovat pikantní náboj autenticity. Netvrdit: takhle to bylo, zároveň ale počítat s tím, že přesně ten dojem z řádků zavane. V pojmu „memoáromán“ jako by se skrýval kus českého alibismu – současně neutralizovaného uhranutím reálnými ději a událostmi, jimiž život fikci tak rád přebíjí. Vskutku, takový byl a ještě je náš život: rozpolcený mezi fakta a výmysly, nejistá tázání a horlivé exklamace.

Trefně to rozebírá Jiří Trávníček v recenzi nazvané Do krajiny českého románu se přivalil obrovitý balvan (Host č. 1/2008). „V jistém ohledu je [Filipův] román faktografičtější, než bývají paměti (…) V ohledu jiném je tu románový živel se svou fabulační energií natolik ,všežravý‘, že mnohému, co bylo řečeno, tj. lidem, událostem i místům, jakoby odnímá zobrazovací status.“ A dál: „Lest románu a pravda faktografie se tu slily dohromady, přičemž vznikla směs, jejíž vstupní komponenty už od sebe oddělit nelze. Máme tedy co činit se lstí faktografie a pravdou románu (…)“ Šikovně řečeno. A platné nejspíš pro mnoho jiných románů, nejen českých. Termín „memoáromán“ však jako by specificky zachycoval něco z naší domovské rozmývavé psýchy. Jsou-li fakta našich životů posledního půlstoletí příliš absurdní, bolestná, zahanbující, rozpusťme je v románu. Až tam ať nám zas patří. Je to jitřivá iluze, barvitá útěcha. Život dokopaný k románu?

Nic proti „memoárománu“. Ovšem představuji si, že třeba Václav Černý by se k němu neuchýlil. Stejně jako takový Canetti: tam se paměť za „román“ svého druhu ještě hrdě považuje. Nepotřebuje se v románu rozpouštět, drží si svou subjektivitu jako něco obecněji platného. Právě tak by se do podobného žánru nehalil Jaroslav Seifert a jeho Všecky krásy světa. V těch vzpomínkách, pokud si vybavuji, je paměť ještě přirozeně oddána životu, „lest“ umění či poezie je brána za kouzelnou součást života, nikoli jeho dvojlomný, rozeklaný prvek.

Jsou i knihy podobné pamětem, co bohužel nevznikly; zatím, snad. Tak na mě působí Úniky a návraty (2006), knižní rozhovor Radima Kopáče s básníkem Petrem Králem. O zajímavosti knihy není pochyb. Oč raději bych ale vše, o čem se tu mluví, četl přetavené do prozaických vzpomínkových obrazů, nikoli zavřené do šuplat odpovědí, které se často galantně či chytře perou s otázkou, nenásledují však „tah“ paměti, jež by si hledala zcela vlastní řečiště. Král si ale na druhé straně dovede vytvářet své velmi osobité „memoáromány“. Za jeden z nich lze považovat Zprávu o místech, publikovanou zatím jen francouzsky (delší ukázka vyšla v Souvislostech č. 2/2007). Zpráva je to, pravda, trochu vylidněná, o memoár nejde. Dobývá se však do paměti jinak, ne přes události, ale hloubkovými sondami do prostorových archetypů, (před)určujících neustále dotvářené, zdokonalované „doupě“ lidské existence.

Wilsonova mlžná komora (2007) pardubického básníka Miloše Vodičky není mocným románem, ačkoliv životní materiál vzpomínek by na román vystačil. Nikoli však grassovsky velkolepý, ale spíš walserovsky křehký. Na Vodičkovi vadí jeho občasná umluvenost, uspěchané chrlení jmen místo detailnější kresby. Cenné však je, že jde o vzpomínání z „provincie“, šedé zóny. Vodička žije všechny dobové krutosti a strachy, zároveň se ale – ze strachu? – za normalizace vrací do lůna oficiální literautury, byť okrajově. Jadrně familiérní styl vyprávění zprvu zračí tragickou upachtěnost padesátých let (vrátnej, kádrovák, dostal špagát, rapl, cvokař, tubera…), později ale, třeba v úšklebcích nad trapnostmi oficiálního literárního zájezdu do NDR, působí ten samý styl silácky. Řekneme si: Nemusel, neměl jezdit! Byla Charta! Vykřičník! Ovšem jinde nás memoárista dokáže přitáhnout přímočarostí a drsnou citovostí. Do drastické lidskosti zahrne i sám sebe, psychicky zhrouceného po smrti matky, o niž pečoval a jež mu zemřela doslova v náručí. Tady vzpomínky jdou nad román či memoár, vykřičník nebo otazník. Básnicky věcná tečka je tu víc než dost.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.