ISSN 1803-6635

hledat

přihlášení

anketa

Památkově chráněné domy, které jejich majitel nechává záměrně chátrat, by měly být:

celkem hlasů: 70

Plzeňské diskuse nejen o kultuře Plzeň 2015 a Za Česko kulturní organizují další think tank. Po pražském, který se odehrál ve spolupráci s PWC, se pro změnu uskuteční v plzeňských restauracích. Veřejnost bude mít po přihlášení možnost diskutovat s osobnostmi z Česka, ale i ze zahraničí... další tipy
Nový snímek Paula Thomase Andersona s názvem The Master bude mít premiéru 12. října... více Čert vem Ratha, hokej i záhadného tvora, natočeného v blízkosti podmořského ropného vrtu nedaloko Britských ostrovů (on už se o něj král rybářů Jakub Vágner postará)... více Modeselektor + Thom Yorke: This... více Nejmladší generace amerického rapu si svojí cestu razí skrze mixtapy... více Poslechněte si pilotní singl The Full Retard nové desky Cancer for Cure veterána brooklynské rapové scény EL-Pho... více
úvod > archiv > 2008 >  č. 13 > ARKÁDIE PRO VŠECHNY

Nejenom centrum, liduprázdné v neděli odpoledne,

Dopisy, orazítkovány slovy adresát neznámý.

Do ticha „Prosím?“ a ve sluchátku šumění moře,

Tisíce aut, opuštěných majiteli na okrajích silnic,

Reklamní plakáty s plagiáty básní, jež nikdo nečte,

V parcích, křiklavě počmárané, sochy idolů z učebnic,

To vše i další věci, před nimiž rádi zavíráme oči,

Živí ono tušení. Takto tedy, vzduté na metropoli,

Vypadá místo, na němž jsme kdysi pohřbili boha jako psa.

Arkádie, hřbitov nebešťanů, jemu se každé město podobá,

Smrt tu vychází a vchází, život se zprivatizovanými základy.

Kdepak idyla, krajina požehnaných, bukolická rezervace.

Ať si pastýři opěvovali, co chtěli, poutníci snili o čemkoli –

Toto je dějiště. City a gorod, metropolis anebo ville.

Zde chodí člověk, jeho duch, pod stoickými stromy,

Skleněný, nespavý, v přemnohém se odráží.

Takt udávají pohledy, urbánní reflexy, a ne eklogy,

V nichž Dafne flirtovala, Milon a Lakon se vzájemně chránili.

Cítíme svou kostru, obratlovci ve vibratu na obloucích mostů,

Ztrácíme vlastní tvář, oslepeni kovovým leskem louží,

A přece nikde nejsme tolik doma. Až tady, ve známém exilu,

Když v noci zalezeme do svých myších děr, je špetka štěstí.

Kdy jindy, když ne v hustém provozu, na cestách bez cílů,

Jsme byli tak vitální, tak vzdáleni línému, posmrtnému klidu?

 

Z němčiny přeložila Wanda Heinrichová.