Dámy a pánové,

není to slavné. Naše národní literatura v současné chvíli jako celek nijak neoslňuje, nepřekypuje energií. My všichni literární paraziti (recenzenti, vědci, kritici, publicisté, redaktoři, editoři, nakladatelé, distributoři, pořadatelé autorských čtení, grafici, reklamní pracovníci) tyjeme z čím dál chabějšího těla. Kolotoč sekundární literární činnosti se hladce točí, pořádáme konference, soutěže, udělujeme spoustu cen, „mapujeme“ literární dění, přednášíme; pociťujeme nutkání se vyjádřit ke každému nepatrnému závanu invence. A za projevy sympatické touhy po hodnotovém rozlišování se bohužel často skrývá jen konzervatismus. Ach! Základním rysem celé literární scény je ochablost – ale taková předjarní myslím. To hlavní se děje, jako v jiných druzích umění a jako v akademické činnosti, mimo očekávatelná centra. Je zřejmé, a doufám, že i ze stránek dosavadních Ádvojek, že přichází nová generace básníků, spisovatelů, textařů, autorů komiksů i vědců, která ještě ustrašeně hledí na názory velikánů (což má za následek rysy epigonství), ale brzy doufám toho nechá. Dopřejme si tedy reptání nad rozpadem hodnot a pak hurá, jaro!

Pobouřené čtení!