Kdo nás bude tahat ven?

Co se povedlo a nepovedlo skupině Ztohoven

Netradiční umělecké uskupení Ztohoven, obžalované z toho, že se pirátsky nabouralo do přímého vysílání České televize, bylo 25. března zproštěno viny. Co to znamená?

Fingovaný jaderný výbuch v Krkonoších, který překvapil ty, co se brzy ráno 17. června 2007 dívali na ČT2, je podle rozhodnutí trutnovského soudu přestupkem, jenž nikomu neublížil.

Rozumné rozhodnutí nebylo ani v nejmenším vynuceno lítostivým konáním skupiny Ztohoven, kterou komentátor Tomáš Němeček v Hospodářských novinách označil za „rozmazlence neschopné převzít odpovědnost za vlastní jednání“. Obvinění se nikdy nikde ničeho nezříkali a rozsudek by byli nuceni přijmout, i kdyby zněl v jejich neprospěch. Pokud jim tedy někdo opravdu pomohl, byla to strana žalující, jež předvedla svědky, kteří bez výjimky svědčili ve prospěch obžalovaných, a tak vlastně obnažili nesmyslnost celé kauzy. Soudkyně při vynesení rozsudku plně převzala argumentaci obviněných, a od advokátů se tak odlišovala jen věkem a dikcí, z níž absolutně nešlo poznat, kdy větu začíná a kdy končí. Střílela to ze sebe monotónně jako kulomet. Můžeme být rádi, že otázce, co je a co už není umění, se raději vyhnula.

Skutečnost, že žalovaní nevypovídali, není bolestínstvím, jak píše Němeček, ale vpravdě pochopitelným postojem, jenž vysvětluje, že vše, co říci chtěli, už dávno řekli ve svých výpovědích, a jelikož na věci nemají co měnit, nemusejí se tedy ani opakovat. Kdyby to komentátora Hospodářských novin opravdu zajímalo, mohl by myšlenkový obsah celé akce nalézt především ve slovech, jež na počátku celého procesu zazněla v soudní síni přímo z úst jednoho z obviněných a do puntíku souzněla s manifestem, který Němeček u soudu dle svého textu tolik postrádal. „V závěru mé řeči mi dovolte připomenout, že umění není jen obraz, fotografie, socha, video či instalace, ale i polemika s existujícími systémy,“ vysvětlil například obviněný. Jenže Němeček tam nebyl, ale psal, jako by tam byl, slyšel a viděl.

Nemáme tedy nové mučedníky, ale ani rozmazlené hejsky, kteří pokrytecky popírají vlastní konání. Něco nového ale přece jen víme. Zásadní je nebývalá, ale hlavně nevyžádaná solidarita více než 13 tisíc lidí, kteří ve velmi krátké době podepsali petici za milost pro Ztohoven. „Rozmazlenci“ s ní sice kupodivu zcela dospěle nesouhlasili a také to veřejně říkali, ale to bylo tak jediné, co s tím mohli dělat.

To největší poučení ale směřuje ke skupině Ztohoven a jejímu diletantskému přístupu k utajení celé akce. Je zamlčovanou pravdou, že policie se k obviněným dostala pomocí odposlechů jejich mobilních telefonů. Stejně tak je jasné, že odposlechy nebyly povoleny, a tak nemohly být použity ani v rámci dokazovacího řízení. Jasné ale také je, že skupina, jež se už řadu let pohybuje se svými akcemi na hraně legality nebo až za ní (aniž by někomu či něčemu vysloveně ubližovala), by takové školácké chyby dělat neměla. Vždyť jsme jednou z posledních evropských zemí, v níž lze za směšných 200 Kč koupit anonymní SIM kartu a za dalších 500 mobilní telefon a podobnému usvědčení se lehce vyhnout. Anonymita skupiny tak mohla být zachována a my se mohli tím spíše a zřejmě i dříve těšit na nějakou další povedenou taškařici. Nyní se dá očekávat, že policejní hledáčky budou kolem dotyčných kroužit vlastně vždy, když se stane něco, co se u nás skoro neděje. Když se totiž někdo opováží drze a bez ptaní nabourat mediální i společenský spektákl, v němž žijeme. Když nás někdo z toho spektáklu začne doslova tahat ven, a to i v případě, že my o to vůbec nestojíme. Námitky, které tvrdí, že se obvinění vystavují mediálnímu lesku, na jehož lživý charakter chtěli upozornit, prostě neobstojí. Tohle se zkrátka evidentně nemělo stát.

Uskupení Ztohoven lze vytýkat opravdu kdeco, ale vše jen při vědomí ojedinělosti jich samotných. Za léta existence svými aktivitami příliš neplýtvali, a tak si je pamatujeme především díky jejich akci na Pražském hradě, kde den před koncem funkčního období Václava Havla vytvořili z neonového srdce Jiřího Davida pochybovačný otazník, a také z jejich jejich útoku na veškeré reklamní citylighty všech linek pražského metra. Jsou docela líní, jenže jsou také jediní, kteří si s legalitou příliš hlavu nelámou. Otázka je, co bude dál a kdo nás bude ze zažitých stereotypů při jízdě v metru či sledování televize tahat v budoucnu. Ztohoven to můžou dělat, a doufejme, že snad i budou, podepisovat by se už ale měli jinak, nebo raději vůbec.

„Šmíra v provedení Ztohoven zaslouží jen pohrdání, v nejlepším případě lítost,“ napsal Jan Jandourek v MF Dnes ve svém diáři a dovodil, že se jim krom vlastního ztrapnění nepodařilo vůbec nic. Své činy prý vůbec nedomysleli a hlavně nepromysleli. Jenže Ztohoven se podařilo něco, co před nimi nikomu. Když pominu jejich prvenství v obrazovém průniku do veřejnoprávního vysílání – akce, jež si našla cestu i do Wikipedie –, stále ještě zůstává impuls, jenž především v zaujatých a odborných kruzích inicioval nejméně dvě důležité diskuse. Jedna se vedla o tom, co je a co není umění, a ta druhá o tom, co je to umění angažované, aktivistické a jak se má případně dělat. Ač byla především ta druhá plná emocí a útoků, tak přinesla zajímavý vhled mezi těch několik málo skupin, které se něčemu podobnému věnují, a ukázala, že sektářská řevnivost slaví úspěchy i tam, kde pomalu není dostatek lidí k hádce.

Ztohoven zkrátka neztratili tvář, ale dostali svá občanská jména. Snad jim to nezabrání za pomoci inteligentních šprýmů, které jednou mohou skončit odsouzením, otevírat oči většině, co všude civí na reklamu a už to vlastně ani neví.