Mistři politického marketingu nám vnutili jako samozřejmost to, že sen francouzské revoluce o bratrství svobody a rovnosti je nebezpečnou iluzí, neboť svoboda, náležející k pravici, a rovnost, prosazovaná levicí, jdou proti sobě. Následující esej ukazuje, že původní význam pojmů vymezoval politické spektrum na levici a pravici zcela jiným způsobem. Levice hájila svobodu neoddělitelnou od rovnosti, zatímco pravice bránila hierarchii, privilegia a sociální jistoty. Je to především levice, jež zapomněním na onen původní význam ztrácí.
Obhájci návrhu na zavedení všeobecného základního příjmu, tedy ničím nepodmíněné platby pro každého, argumentují například tím, že ustavení takového práva zvětšuje svobodu pro každého, zachovává rovnost vůči všem a respektuje různost zvolených způsobů života u jednotlivých lidí. Pokud by tomu tak bylo, pak by skutečně zbývalo jen dořešit detaily vyplácení navrhované dávky. Problém je v tom, že výše uvedená teze je snadno zpochybnitelná.
Každé přerozdělování je totiž zároveň přerozdělováním svobody, nemůže tedy zvětšovat svobodu všech. Rovné zacházení a respekt různých pojetí života se neslučuje s tím, že jedno pojetí života zatížíme vysokými daněmi jenom proto, abychom mohli jiné pojetí života subvencovat.
Přesto jsem přesvědčen, že zavedení všeobecného základního příjmu lze obhájit. Je však třeba zohlednit i negativní dopady přerozdělování a zároveň důsledně odlišovat hledisko příznivých důsledků všeobecného základního příjmu od argumentace spravedlivým nárokem na kompenzaci za minulé i současné majetkové křivdy.
Vodítkem nám může být vývoj požadavku na přerozdělení od majetných k nemajetným u levicových libertariánů. Důvodem k obsáhlejšímu pojednání o tomto proudu politické filosofie, ke kterému se protagonista návrhu na všeobecný základní příjem Phillipe Van Parijs explicitně hlásí, je také to, že jeho existence (natož historie) je u nás prakticky neznámá.
Kdo je libertarián?
Zmatek, který panuje pří používání pojmů v politice, je do značné míry dán snahou politických skupin přivlastnit si pozitivně konotované pojmy a původně neutrálním pojmům soupeře přiřknout negativní význam. Osud negativní stigmatizace postihl demagogii a populismus. Naopak pojmové variace svobody se staly kýženým klenotem v koruně každé úspěšné moderní ideologie. Podívejme se tedy, jakým pohnutým vývojem prošly některé stěžejní společenskovědní pojmy – nejen libertarianismus, ale i kapitalismus, socialismus, volný trh, levice a pravice.
Původně byl jako libertarián označován každý, kdo ve sporu s deterministy zastával názor, že existuje svobodná vůle. Později byl tento pojem vztažen i na autory vyznačující se odporem proti státnímu despotismu a snahou o jeho nahrazení systémem volného trhu. Tento přístup je dnes spojován s doktrínou anarchokapitalistů, hrdě se hlásících k politické pravici. Pro mnohé je proto obtížně pochopitelné, že se libertarianismus ve svých počátcích vyvíjel jako levicová, možno dokonce říci socialistická doktrína.
Počátky liberalismu
První politickým vystoupením, které spojilo demokratické požadavky s požadavkem na zavedení volného trhu, bylo vystoupení levellerů během anglické revoluce. Levelleři se rekrutovali především z řad drobných obchodníků, řemeslníků a sedláků. Měli tedy bytostný zájem na odbourání státem garantovaných monopolů, znemožňujících podnikání v nejvýnosnějších sektorech ekonomiky, a nejrůznějších daní a poplatků, které jim ukusovaly značnou část příjmů.
Z Cromwellova hlediska (a tím spíše z hlediska kompromisu mezi buržoazií a šlechtou, ve který anglická revoluce vyústila), byl nepřijatelný především požadavek volebního práva pro všechny samostatné muže. Jak se ukázalo již během debat v Putney, majetné třídy se obávaly, že zevšeobecnění volebního práva by vedlo k výraznému přerozdělování ve prospěch nemajetných. Tato obava byla oprávněná – požadavek na zavedení volného trhu přerůstal v požadavek na přerozdělení netržně získaného majetku šlechty a monopolistů ve prospěch nemajetných.
Politickou filosofii Johna Locka lze číst jako nejlepší vyjádření porevolučního kompromisu. S levellery sdílel odpor proti arbitrární moci monarchů a důraz na vládu zákona, přirozeněprávní koncepci ochrany života, svobody a majetku proti svévolným zásahům státní moci i další předpoklady rovnosti mezi lidmi. Locke k tomu však nekonzistentně „přifařil“ požadavek majetkového censu, což si lze vysvětlit jeho obavou z přerozdělení majetku, kterou sdílel s příslušníky své privilegované třídy.
V levicově libertariánském pantheonu nesmí chybět Thomas Paine, jehož životní osudy jsou propojeny s americkou i francouzskou revolucí i se zrodem hnutí pracujících v Anglii. Paine nešetřil výroky jako „daně jsou krádež“, zároveň však navrhoval zavedení progresivní majetkové daně, z jejíhož výnosu by byly financovány penze, příspěvky matkám a další sociální transfery. Za krádež tedy považoval pouze přerozdělování od chudých k bohatým, které bylo realizováno dobovou daňovou soustavou; na počátku 19. století odváděl průměrný pracující více než polovinu svého příjmu formou spotřebních daní.
Legitimitu přerozdělování od majetných k nemajetným obhajoval Paine na základě argumentu, že přírodní zdroje byly v necivilizovaném stadiu společnosti vlastnictvím všech. Rozvoj civilizace byl podmíněn nahrazením společného vlastnictví zdrojů vlastnictvím soukromým. Paine se domníval, že na tuto institucionální změnu doplatili ti, kdo při privatizaci přišli zkrátka, a měli by být proto kompenzováni. Tento argument z 18. století by jistě našel uplatnění i v polistopadovém Česku.
Neukázněný námořník
Za emblematickou postavu levicového libertarianismu považuji Angličana Thomase Hodgskina (1787–1869), který tuto doktrínu rozpracoval do ucelené koncepce, zahrnující i teorii hodnoty. Hodgskin jako dvanáctiletý syn dokaře vstoupil do armádního námořnictva a ve válkách s Francií se propracoval do hodnosti prvního poručíka. Po skončení války pro něj skončila i možnost jakéhokoliv hodnostního postupu (v dobách míru bylo možno vyšší hodnost získat pouze nákupem) a začaly se množit konflikty s nadřízenými, pro které byl v roce 1812 z námořnictva propuštěn. Na základě těchto zkušeností napsal svou první knihu Esej o námořní kázni, sžíravou kritiku autoritářských poměrů panujících v britském námořnictvu.
V britské armádě se hodnosti až po úroveň plukovníka nakupovaly a prodávaly od doby Restaurace. V době, kdy si průměrný pracující vydělal ročně zhruba 25 £, se hodnost poručíka pořizovala bratru za 500 £, plukovník platil sedmkrát tolik. Nekompetentní gentlemani z lepších rodin ve služebním postupu předbíhali kvalifikovanější kandidáty, kteří se nenarodili se stříbrnou lžičkou v puse. Obchodování s hodnostmi bylo zrušeno až dva roky po Hodgskinově smrti na základě reflexe krymské války, kdy hloupě formulovaný rozkaz vedl k nesmyslnému útoku lehké brigády u Balaklavy. S přihlédnutím k těmto okolnostem není divu, že se u Hodgskina vyvinul silný despekt k autoritářství a umělé společenské hierarchii, dané dědičnými privilegii.
Po odchodu z armády se Hodgskin živil jako publicista, byl jedním ze zakladatelů dodnes vycházejícího týdeníku The Economist, angažoval se v Lize proti obilným zákonům a dělníky ve svých přednáškách přesvědčoval, že odbourání obilných zákonů, omezujících volný obchod s obilím, je prvním krokem k likvidaci kapitalismu. Ostatně, když bylo zavedení ochranářských obilných zákonů v roce 1815 schvalováno, muselo být jednání Parlamentu hájeno armádou proti srocení lidu.
V knihách Rozpor mezi přirozenými a umělými vlastnickými právy a Práce hájená proti nárokům Kapitálu rozvinul Hodgskin svou přirozeněprávní koncepci, opírající se o Smithovu pracovní teorii hodnoty a Lockovu pracovní teorii legitimního nabývání majetku. Podle Hodgskina je možnost pozemkových vlastníků inkasovat pozemkovou rentu a možnost kapitalistů inkasovat zisk (nad rámec podnikatelského zisku) dána tím, že tyto skupiny tyjí z umělých monopolů garantovaných státem. Pokud by stát přestal garantovat umělá majetková práva (jako je právo na pozemkové vlastnictví v případech, kdy je pozemek obhospodařován někým jiným než vlastníkem) a umožnil svobodné sdružování pracujících (organizování odborů bylo v té době trestáno jako zločinné spiknutí), inkasované tržní ceny by se podle Hodgskina beze zbytku rozdělovaly jen ve formě mezd.
Posun doprava
Názor, že veškeré vykořisťování je důsledkem státních zásahů ve prospěch určité třídy, se stal charakteristickým pro levicové (kromě v textu již jmenovaných uveďme ještě Benjamina Tuckera, Franze Oppenheimera, ale i Pierra-Josepha Proudhona) i pravicové libertariány. Obě skupiny spojuje též přirozeněprávní koncepce s důrazem na vlastnictví sebe sama a nedotknutelnost legitimních majetkových práv obecně, podpora volného trhu včetně zrušení státního monopolu emise peněz, názor, že některá majetková práva (konkrétně práva intelektuálního vlastnictví) jsou nelegitimní, a měla by být tudíž zrušena.
Rozdíl mezi těmito větvemi libertarianismu je především v názoru na to, jaké způsoby nabývání a pozbývání majetku jsou legitimní, z čehož pak vyplývají rozdílné názory na to, kdo všechno a jakým způsobem je vykořisťován a jak by za to měl být kompenzován. Legitimizace jednorázového kompenzačního vertikálního přerozdělení k odčinění minulých nespravedlností v nabývání majetku se objevuje i v dílech pravicových libertariánů, např. Roberta Nozicka. Z některých pravicových libertariánů se však stávají selektivní obhájci zájmů korporací, což je poněkud zarážející vzhledem k tomu, že státní zásahy jsou realizovány především v jejich prospěch. V tomto směru zachází nejdále skupina následovníků Ayn Randové, která se zesměšnila mj. tvrzením, že „velký business“ je tou nejubližovanější menšinou v Americe.
Posun libertarianismu od levice k pravici byl zapříčiněn především vlivem Herberta Spencera, který se stal hlavním exponentem sociálního darwinismu. Spencer byl ovšem v mládí sám levicovým libertariánem a Hodgskinovým přítelem – jeho prostřednictvím se dostal do redakce Economistu. Ještě v Social Statics Spencer do značné míry kopíruje Hodgskinovy antikapitalistické názory a jde dokonce ještě dál směrem ke kolektivismu prosazováním zespolečenštění veškeré půdy. V druhé polovině 19. století však Spencer začíná otevřeně spolupracovat s konzervativci a přiklání se k obhajobě konzervativních zájmů proti sílícímu (státně) socialistickému hnutí. Tento přerod je dokončen v The Man Versus The State z roku 1884, ve které poprvé používá koncepcí jako „přežití nejzpůsobilejších“ a „přirozený výběr“ k obhajobě společenské hierarchie a privilegií proti těm, kteří podporují zájmy „těch nejméně způsobilých“ – tj. dělníků, kteří se ve Spencerově terminologii mění na lenochy a budižkničemy.
Pokus o nápravu pojmového zmatku
O tom, jak se význam pojmů jako socialismus, kapitalismus, laissez faire, volný trh atd. od 19. století změnil, výmluvně vypovídá citát z díla Henryho George z roku 1880: „V této knize jsem... spojil poznání školy Smithe a Ricarda s poznáním školy Proudhona a Lasalla, abych ukázal, že laissez faire (v jeho plném a skutečném významu) otevírá cestu k uskutečnění vznešených cílů socialismu.“ George, který navázal na Paineho myšlenku přerozdělování financovaného z pozemkové renty, lze považovat za nejvlivnějšího levicového libertariána v historii – jeho knihy Progress and Poverty (ze které pochází uvedený citát) se prodalo přes dva miliony kusů a ke konci 19. století tak byla nejprodávanější knihou po Bibli.
Je jisté, že když levicoví libertariáni plédují pro socialismus, nemají tím na mysli státem řízenou ekonomiku ani společenské vlastnictví výrobních prostředků. Ostatně i Marx chápal pojem socialismus stejně široce jako levicoví libertariáni, které nazýval maloburžoazními socialisty a v polemice proti nim vypracoval tu nejlepší obhajobu vykořisťování a prvotní akumulace, která kdy byla napsána. Někteří levicoví libertariáni, např. Kevin Carson, si nálepku „maloburžoazní socialista“ natolik oblíbili, že tak sami sebe dnes označují.
Pokud bychom rekonstruovali, jak bylo politickým pojmům původně rozuměno, dospěli bychom k níže uvedenému srovnání (viz tabulka). Jsem přesvědčen, že i dnes by návrat k původním definicím vyřešil řadu zmatků a rozporů.
Za problematické stránky levicového libertarianismu lze označit především deontologickou koncepci přirozených práv a názor, že industrializaci by bylo možné realizovat i bez prvotní akumulace kapitálu. Zůstává otázkou, nakolik by systém založený na volném trhu a dobrovolném sdružování trpěl předvídatelnými i nepředvídatelnými problémy (především problémy typu „koordinačního selhání“), zda by tedy dokázal v ekonomické efektivitě překonat různé státně kapitalistické a státně socialistické alternativy a zda by jeho dynamika nesměřovala k znovuustavení státní moci.
Pohádka o hodném a zlém státu
Oživení perspektivy klasického levicového libertarianismu by bylo přínosem pro aktuální diskuse. Pravice by už pak nemohla tak snadno vyprávět pohádku o zlatých časech laissez faire v 19. století, které prý byly zhaceny teprve nenasytným sociálním státem. Levice by musela své převažující etatistické a paušálně antitržní tendence konfrontovat se skutečností, že u zrodu hnutí pracujících stály liberální, demokratické a rovnostářské požadavky anglických levellerů a jakobínů.
Marxistický historik E. P. Thompson vyjádřil politování nad opuštěním jakobínských ctností poté, co na sklonku 19. století došlo k přesunu důrazu z politických požadavků na požadavky ekonomické. Egon Bondy patrně vycházel z poněkud odlišné historické tradice východní Evropy, a tak se omezil na politování, že hnutí pracujících šlo vždy jen o sociální jistoty a nikdy o svobodu – jinak si nedovedl vysvětlit, že si pracující ve východním bloku nechali tak snadno nasadit novou vládnoucí třídou chomout. Klasický levicový libertarianismus nás proto může inspirovat jako etapa hnutí pracujících, kdy svoboda v jednotě s rovností byla stále ještě na prvním místě.
Právo na lenost?
Philippe Van Parijse zachází v podpoře rovnostářského přerozdělování dále než klasičtí levicoví libertariáni. Logika jeho argumentace je však analogická: ti, kdo si přivlastnili nějaký vzácný zdroj (pracovní místo), dluží kompenzaci těm, na které žádné pracovní místo nezbylo. Osobně se však domnívám, že argumentaci platnou pro přírodně omezené zdroje (půda, nerostné suroviny, atd.) nelze uplatnit v případě pracovních míst. Vždy je totiž možné vytvořit další pracovní místa – rozbor důvodů, proč se tomu tak v dostatečné míře neděje, překračuje přípustný rozsah tohoto eseje.
To však neznamená, že by zaměstnanci s vysokými výdělky neměli být zdaňováni ve prospěch nemajetných. Libertariánský požadavek vlastnictví sebe sama však vyžaduje, aby se zdaňovala vždy jen nerovnostní renta (tj. ta část příjmu, za kterou jedinec vděčí nerovným podmínkám přístupu k získávání lidského a sociálního kapitálu) a nikoliv renta talentová. Pokud chce někdo argumentovat pro vyšší míru přerozdělování, musí buďto opustit meze dané levicovým libertarianismem, nebo obhájit nějaký dodatečný argument, jak se o to v případě „renty z pracovního místa“ snaží Van Parijs.
Za vyloženě nešťastné však považuji mluvit v této souvislosti o právu na lenost. Pokud je nárok nemajetných na kompenzaci dán a omezen minulými křivdami v nabývání majetku, nelze proti tomu nic namítat (spor se vede pouze o to, co všechno lze považovat za nelegitimní nabytí majetku). Pokud je však tento nárok dán neohraničeným právem na lenost, můžeme s úspěchem pochybovat o ekonomické udržitelnosti takového projektu. A kritériem morálky je v konečné instanci ekonomická efektivita.
Autor je ekonom.