Každý čtvrtek se kamarádi Vojtěch, Jindra a Martin (Tomáš Sýkora, Jiří Kniha, Jiří Jelínek) scházejí ke hraní šipek. Znalci hudebních legend si v dlouhých vlasatých parukách rádi připomínají staré šlágry a vzájemné trumfování je jejich společným komunikačním jazykem. Místo házení však nakonec řeší Martinovy křížovky, které nechce žádný časopis otisknout, Vojtův komplex, že na něho kamarádi nemají čas, a proto raději odchází domů, a Jindrovu sousedku, tetu Kateřinu (Kateřina Mančalová), která mu pomalu předává veškerý nábytek, aby měla ve svém bytě prostor. Snovými výstupy podpořenými akustickou muzikou Kateřina představení rozčleňuje, udržuje v celku a dodává mu rytmus.

První polovina probíhá jako improvizace, v níž inscenátoři místy zkoušejí, co ještě divák vydrží. Dá se říci, že jde o tzv. inscenovaný experiment s mottem „vše je možné, vše je dovoleno“. Sami tvůrci v programu uvádějí: „Je možné, že vás představení zvedne ze židlí, doporučujeme však, abyste zůstali sedět!“ Upozornění se dá vysvětlit několika způsoby. Jednomu z nich chtěli nejspíš rovnou předejít, a proto vytvořená road movie trvá necelou hodinu.

Ve druhé části je již dějová linie konkrétnější a dramatičtější. V ní navštívíme byt tety Kateřiny, protože u Jindry je už tolik „krámů“, že není kam pověsit terč. Snad proto, že sousedka umírá v nemocnici, je její téměř prázdný příbytek naplněn tajemstvím, které chtějí chlapci za každou cenu objevit. Pod igelitem najdou trojkolku a společně se vypraví na výlet. Během cesty se opět dostávají do absurdních okamžiků, v nichž člověk ztrácí pojem o své vlastní jízdě (existenci). Tři nemehla, zdánliví outsideři dnešní doby, žijí v bohatém fantazijním světě. Vtipně a lehce vystavené situace vtáhnou diváka natolik, že se na odhalení celého skrytého tajemství bytu tety Kateřiny těší jako malé děcko. Před úplnou pravdu je postaven na samém konci inscenace, kdy si účinkující sejmou paruky a naposledy odstraní igelit z ústředního objektu. Na místě, kde původně stála krásná a klukovsky lákavá trojkolka, teď trčí „vehikl“, který se hodí leda do šrotu, a Vojtěch s Martinem radí Jindrovi, jak ho tam dopravit.

Výsledný tvar je přehledný, scénicky jednoduchý a absencí složitých konstruktů se vyhraňuje vůči projektům hlavní scény divadla Husa na provázku. Autoři tak dosáhli živosti a duchaplnosti inscenace, která je otevřena dalším tvůrčím podnětům. Zdá se, že se Jelínek snaží dokázat, že na jevišti se dá povídat o čemkoliv a dělat se dá také cokoliv, ale je zapotřebí myslet i na náročnějšího diváka. Ten by si neměl připadat dotčeně, že ho autor postavil před naprostou banálnost, při které se má pouze bavit a vše ostatní brát jako zbytečné a navíc.

Autorka studuje dramaturgii na JAMU v Brně.