V posledních letech se v různých zemích světa – nejen v Evropě a Severní Americe, ale i v Brazílii, Jihoafrické republice a jinde – stále více diskutuje o zavedení všeobecného základního příjmu. Každá osoba při dovršení věku dospělosti by měla právo na vyplácení ničím nepodmíněné peněžní částky.
Pojetí všeobecného základního příjmu jakožto občanského práva je výhodné proto, že zvětšuje svobodu všech a zároveň zachovává rovný přístup ke každému a respektuje různá pojetí života jednotlivých osob. Otázky však vyvolává jeho komplexnější zdůvodnění, zejména v souvislosti se získáváním finančních zdrojů na jeho vyplácení a s tím, jak ho vyplácet: v hotovosti, nebo v naturáliích? Jednorázově, či v pravidelných intervalech?
Práce je nedostatkové zboží
Kde získat legitimní prostředky na vyplácení příjmu? Příkladem je Aljaška, kde toto opatření funguje už čtvrt století a tvoří v průměru zhruba 6 % příjmu domácností. Základní příjem přispěl k odstraňování chudoby a nerovností; pro rodiny se skromnějšími příjmy představuje částku ve výši dvou až tří měsíčních platů. Zdroje na jeho vyplácení pocházejí ze zdanění těžby nerostných surovin. Dalším zdrojem je prodej licence na provoz televizního vysílání apod. Podobné zdanění se může týkat všech firem.
Zdroje je možné získat také zdaněním pracovních míst. Podle belgického filosofa a ekonoma Philippa Van Parijse mohou tvrdě pracující požadovat vyšší příjem pouze tehdy, pokud neužívají více nedostatkových zdrojů společnosti, než činí jejich rovný podíl – jen pak by neměli být více zdaňováni. Jenže v ekonomickém systému moderních společností jsou pracovní místa jedním z nejvýznamnějších nedostatkových zdrojů. Lze tedy zdůvodnit zdanění pracujících ve prospěch těch, kteří pracovní místa nemají.
Neměl by se ale tedy základní příjem vyplácet pouze těm, kteří jsou nezaměstnaní nedobrovolně? Podle Van Parijse by se tím upřednostňovalo jen určité pojetí života, a to těch lidí, jejichž zaměření se upíná k nedostatkovému kapitálu (k pracovnímu místu). Ti, kdo se svého podílu na tomto kapitálu vzdají, a přenechají tudíž jeho větší část jiným, by neměli být zbaveni svého podílu na jeho hodnotě. Obě skupiny – ti, kteří pracují, i ti, kteří se práce zřeknou – by měly mít možnost sledovat své pojetí života. Jen tehdy, pokud někdo užívá zdroje s dostatečnou nabídkou, může legitimně uplatňovat nárok na celý jejich výnos. Pokud však užívá zdroje s nedostatečnou nabídkou, což je také případ pracovních míst, tento nárok uplatňovat nemůže. Nemůže si proto ani stěžovat na to, že se mezi ostatní osoby rovným dílem rozděluje hodnota nedostatkových zdrojů, které si nadměrně přivlastnil.
Základem námitky, podle níž při vyplácení základního příjmu dochází k nerovnováze mezi vykonanou prací a obdrženým příjmem, je myšlenka, že spravedlnost vyžaduje, aby příjem představoval odměnu za práci. Nesmíme zde však zaměňovat dva přístupy. První požaduje, aby výše příjmu přesně odpovídala pracovnímu úsilí, což je požadavek, který není slučitelný s koncepcí základního příjmu. Druhý přístup požaduje, aby příjem byl pracovním úsilím pouze ovlivněn, není však třeba, aby výše příjmu zcela kopírovala jen pracovní úsilí a nic jiného.
Uskutečnění svobody
Nepodporuje však takový systém lenost? Práce produkuje bohatství, které je vhodné přerozdělit. Německý sociolog Claus Offe pokládá za zřejmé, že zavedení základního příjmu přinese více svobody. Zaměstnavatelé se ovšem podle Offeho obávají, že pro ně bude obtížnější najímat pracovníky na horší nebo méně placenou práci. Zaměstnanci se naopak bojí, že garantovaný příjem bude vyžadovat zvýšení daní, a tudíž povede k poklesu čistých mezd. Někteří jednotlivci i skupiny se bojí společenského uspořádání, v němž základní místo nezaujímá práce a z ní plynoucí příjem. Během posledních dvou staletí existence průmyslového kapitalismu se vytvořila normativní představa, v jejímž centru stojí důraz na práci a přesvědčení, že je možné integrovat společnost a jedincům zajistit nezávislost jen na základě pracovní smlouvy. Tato představa odolává i současným proměnám společenské reality, kdy se stále více ukazuje, že moderní společnost není schopna zajistit plnohodnotnou práci všem svým občanům.
Americký sociolog Erik Olin Wright vidí pozitivní význam zavedení základního příjmu ve změně mocenské rovnováhy v kapitalistické společnosti. Jednalo by se o výrazný přesun moci na stranu zaměstnanců. Ti by mohli snáze odmítnout nevyhovující práci či takovou, kde jsou špatné pracovní podmínky, což by zpětně tlačilo na zaměstnavatele, aby se tento stav snažili napravit. To by mohlo mít významné důsledky v proměně celého ekonomického systému.
Americký politolog Adam Przeworski nahlíží na realizaci základního příjmu v kontextu problému nezaměstnanosti. Snahu vytvořit nová pracovní místa vidí jako nereálnou a kritizuje politické strany za to, že se odvolávají na tuto „magickou formuli“ místo toho, aby přiznaly, že plné zaměstnanosti nelze dosáhnout. Soudobou nezaměstnanost přitom Przeworski nepovažuje za problém ekonomický, ale především za kulturní a politický. V současné době je proto zapotřebí především změnit pocity bezvýchodnosti, které jsou spojeny s rostoucí nezaměstnaností, v kladné pocity narůstající svobody a osvobození od nepříjemné práce.
Technologicko-ekonomické podmínky pro všeobecný základní příjem již splněny jsou: technologie do značné míry nahradila lidskou práci. Právě proto se potýkáme s nezaměstnaností. Realizace průmyslové společnosti v posledních staletích byla přece spojována právě s tím, aby stroje pracovaly za lidi a lidé příliš pracovat nemuseli.
Kulturní a politické podmínky však stále ještě splněny nejsou: ubývání práce zatím nevnímáme jako osvobození. Je zvykem obviňovat oběti: i když všichni vědí, že není práce pro všechny, převládá paradoxní přesvědčení, že ji všichni mohou získat. Nezaměstnaní prostě mají problém. Rovněž konzumní charakter naší společnosti svazuje využití volného času s výší příjmu. Řada lidí si proto narůstající možnost svobody neuvědomuje a současnou situaci vnímá spíše negativně.
Zavedení všeobecného základního příjmu samozřejmě pro realizaci svobody a spravedlnosti nestačí. Jednalo by se však o důležitý krok správným směrem. Připomeňme v této souvislosti, že takový návrh má již dlouhou tradici. Určitou jeho verzi formuloval už americký politický myslitel Thomas Paine, dále ji rozvíjel například autor proslulé Tobinovy daně James Tobin, německý sociolog a filosof Ulrich Beck a mnoho dalších autorů. Všeobecného základního příjmu se zastávají mnozí libertariáni, socialisté, kritičtí teoretici, marxisté, komunitaristé, anarchisté, liberálové a další.
V Česku přišel s ideou rovné sociální dávky v roce 2003 kupodivu poslanec ODS Vlastimil Tlustý. Mělo jít o vyplácení ničím nepodmíněné částky ve výši 4000 Kč měsíčně všem dospělým občanům. Zde však podobnost s námi představovaným návrhem všeobecného základního příjmu končí. Kromě odlišného zdůvodnění chtěl poslanec Tlustý odmítnout všechny sociální dávky, starobní důchody, nemocenskou podporu i podporu v nezaměstnanosti. Návrh kvůli svým antisociálním důsledkům právem vyvolal odmítavé reakce. Kritici však bohužel přehlédli racionální jádro návrhu všeobecného základního příjmu. Sociální variantu všeobecného základního příjmu prosazují lidé v mnoha zemích světa. Zpravidla jde o zastánce levicové či zelené politiky z Evropy, ale i z afrických a amerických států.
Autoři pracují v Centru globálních studií AV ČR a UK, jsou spoluautory knihy Všeobecný základní příjem: Právo na lenost, nebo na přežití? (Praha 2007).