Časopis Euro zveřejnil v čísle 12 ze dne 17. března dopisy, které došly předsedovi Stálé komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Vítězslavu Jandákovi a měly podpořit žádost o odvolání radního ČT Jiřího Voráče. Žádost o odvolání podala jeho kolegyně, bývalá sportovkyně, radní Helena Fibingerová kvůli tomu, že má odlišné názory a často je prezentuje v médiích. Komise se odvoláním zabývala na 7. zasedání dne 28. února a zjistila, že žádost je neopodstatněná. Za zmínku ale stojí, že na adresu Poslanecké sněmovny došly ještě zmíněné čtyři dopisy „z lidu“, které rovněž požadovaly odvolání docenta Voráče z Masarykovy univerzity. Jen jeden z nich měl zpáteční adresu, ostatní byly anonymní. Nápadná byla jejich velice podobná dikce i fakt, že všechny byly odeslány stejný den z Brna. Do pátrání po autorech dopisů se vydala brněnská Rovnost, dnes Brněnský DENÍK, a jak zveřejnila na titulní straně dne 1. dubna, všechny dopisy byly zmanipulované a jejich údajní autoři tvrdí, že je nepsali. Podle Rovnosti jediný z pisatelů, který uvedl jméno včetně plné adresy, je pan Miroslav Severa ze Žebětína a redakci řekl: „Nepsal jsem to a nikomu jsem nedal souhlas k napsání takového dopisu. Podpis také není můj.“ Podobně lékařka Jarmila Klusáková dopis nenapsala ani nepodepsala. Ta ovšem tušila, že se něco chystá, neboť se jí přátelé ptali na její názor a ona souhlasila s tím, že ho mohou tlumočit. Zbývající dva pisatelé rovněž autorství popřeli. Útoky na Jiřího Voráče zintenzivněly poté, co se podepsal pod petici čtyřiadvaceti brněnských intelektuálů, včetně rektorů univerzit, kteří žádají k 1. lednu 2008 odvolání jmenovaného ředitele tamějšího studia České televize Karla Buriana. Tento muž v brněnské televizi už totiž jednou pracoval jako šéf zpravodajství a musel odejít kvůli podezření, že manipuloval se zprávami, prosazoval do zpravodajství skrytou reklamu a obohacoval se na úkor televize. Prohřešky tehdy doložila řada redaktorů svými svědectvími při veřejném slyšení v Senátu a prokázal je i vnitřní televizní audit. Na celé kauze je za prvé zajímavé, že tak úctyhodná komise nezahazuje anonymní dopisy do koše a je vůbec ochotna se jimi zabývat. Za druhé, že předseda komise Vítězslav Jandák se od takového chování nedistancoval a Rovnosti naopak nazlobeně řekl, „nic nebudu prošetřovat. Nejsem policista ani fízl a ani cenzor“, ačkoli jde o trestný čin, za který pachatelům hrozí podle advokáta Čejky dva roky vězení nebo peněžitá pokuta. Za třetí, z uvedeného zřetelně vyplývá, že za anonymy musí s největší pravděpodobností stát buď sám ředitel Karel Burian nebo osoby mu blízké, šetření by tedy mohlo být velice snadné. Navíc paní doktorka Klusáková zřejmě zná iniciátory akce a policie by mohla snadno zahájit vyšetřování. Za čtvrté nezájem médií a veřejnosti vůbec o takto významnou kauzu vypovídá o tom, jak jsme ještě po devatenácti letech stále nesvobodní. Chybí nám cílená vůle vzdoru proti moci, která se neštítí používat i takhle nízké způsoby manipulace k tomu, aby si uzurpovala veřejnoprávní média, která by naopak v dnešní mediální krajině ovládané popmédii měla hrát roli garanta ověřené hierarchie hodnot.