Jan Haubert
Hluboká orba aneb 20 let Visacího zámku
Julius Zirkus 2007, 216 s.
Vzpomínková kniha od frontmana nejslavnější české punkové skupiny by se zdála slibovat spoustu humoru, veselých historek apod. – vzpomeňme na již několikrát reeditované, zdařilé paměti frontmana Tří sester Lou Fanánka Hagena Tak to bylo, tak to je. Bohužel, zde tomu tak není. Reálie života pražské punkové skupiny v osmdesátých letech (zákazy činnosti, hledání zřizovatele atd.), které by mohly být zajímavé pro rockové historiky i mladistvé punkery, jež Visací zámek stále přitahuje, se scvrkly do několika kapitol umístěných mezi zápisy koncertního deníku, který si Haubert vedl v roce 2002. Život profesionální skupiny může být také čtivý, v jeho podání je ale značně ubíjejícím čtením. Příjezd na místo činu, poznámka o pořadateli či zvukaři, průběh koncertu včetně rozdávání odměn za odhalená poprsí fanynek. Případně pár telegrafických dojmů z pokoncertních radovánek alkoholicko-gastronomického rázu. To vše čtyřiapadesátkrát, jen se čtyřmi kapitolkami o historii skupiny coby intermezzy. Haubert ve své knize, ze záhadných důvodů pojmenované po nejdůstojnějším českém punkovém fanzinu, zkrátka promarnil šanci sdělit o milovaném i nenáviděném fenoménu jménem Visací zámek něco podstatného nebo aspoň čtivého a šetří si práci grafománií a zveřejňováním textů, které obstojí leda jako privatissimum – deník, kapelní kronika apod.
Petr Ferenc
Marisa Madierová
Vodově zelená
Přeložila Kateřina Vinšová
Pistorius & Olšanská 2007, 136 s.
Deníková próza italské spisovatelky zvláštním způsobem uklidňuje, i když se její děj z velké části váže na dobu politicky i lidsky složitou. Přibližuje život Italů vystěhovaných z Istrie a chorvatské Rijeky po druhé světové válce, v rámci Titovy nacionalistické politiky. I přes tuhle skutečnost kniha není v žádném ohledu politická, ani neposkytuje historický výklad. Velké dějiny jsou zašifrované v dějinách malých, v životních událostech Marisy a její rodiny vystěhované do italského Terstu. Skrz poutavé, jakoby minimalistické líčení rodinných osudů prosvítají události dějinné. Kniha je psaná úsporně, až zkratkovitě, bez patosu, přesto působí emotivně. Je mimořádně čtivá, a to i přesto, že postrádá velkolepou zápletku. Děj tvoří spíš desítky malých příběhů, které utvářejí vnější i vnitřní obraz života ženy a doby zároveň. Autorka umí napsat prózu jasnou, tajemnou, laskavou, věcně drsnou i poetickou, zároveň ale striktně dodržuje reálné a přesné vyobrazení skutečnosti. Vodově zelená je pro Marisu Madieriovou barva lásky i vzpomínek, které se v díle plynule a nerušivě střídají se současností. Celým příběhem se vine jakási lidskost a nezaujatost vůči minulosti. Autorka je mistryně krátkých, přesně zhmotňujících popisů postav, v několika větách jim dokáže obnažit část duše. Próza má hloubku právě tak, jako ji může mít voda – ústřední motiv knihy.
Martina Blažeková
Sylva Fischerová
Anděl na okně
Dybbuk 2007, 69 s.
Česká básnířka v sobě vyrovnala reflexi s obrazotvorností, což spolu se sklonem neustále si klást otázky týkající se života a naší existence vytváří nevšední čtenářsko-existenciální zážitek. Básnickým způsobem se tu hledá vlastní já, které neustále zaniká v množství různých já a ty, přesto je třeba „najít sílu“ k sobě: jen tak může člověk objevit Boha nebo alespoň jeho posla – anděla na okně. Cesta s sebou přináší i možné osamění, nutnost neustále poslouchat „bonmoty“ světa, „sliz řečí“, kterými jsme obklopeni a které se nám náhle zjevují jako iluze, jako jalové brebentění staříků z hospody. Půjde tedy o to proklestit se k onomu „zanedbanému sadu“ naší duše a uprostřed zahrady se prokopat ke skrytému diamantu vlastního já; zevnitř pak může zazářit světlo. Básně působí jako vzkazy, pouhopouhé (zdánlivě nepatrné) upomínky na něco podstatného, co nám stále uniká a k čemu se málokdo přiblíží. Skrze slova, skrze mezery banalit každodennosti se přesto máme možnost „narodit znova“, jen z otevření se ničemu (nicotě) může vzejít bytí, mlčenlivé jedno, s kterým přichází i naše pravá svoboda. Básnířka tu „napodobuje“ sám čas, vidí jeho jednotnou, z budoucna se přítomností blížící bývalost. Tak se nám slovy dává „jakási jednoduchost“ jako věčně se měnící syntéza sebe sama.
Jiří Olšovský
Vladimír Přibský
Pane ministře, volá Sarajevo
Andrej Šťastný 2007, 167 s.
Přibský z literárního světa po roce 1989 zmizel, podobně jako ostatní „normalizační autoři“, a už se z toho nevzpamatoval. Jeho články se objevují v Obrysu-Kmeni, knihy mu téměř nevycházejí. Jeho poslední román ukazuje proč. Z pohledů tří rozdílných postav – poradkyně ministra, ministra a jeho řidiče – sleduje tzv. sarajevský atentát. Názory postav se však slévají do jedné; to, která z nich právě vypráví, zjišťujeme až podle postav, jež ji obklopují, všechny se totiž vyjadřují stejně „hovorově“. Autor tu šermuje slovy jako viďže, menedžr, zasebevražďovala, totalitní táborák (táborák na pionýrském táboře), big šéf, préza (prezident), průseriál, dvouleťák (dvouleté dítě), televizní mačkač, zmaškaratit se (?), a když něco nejde, tak ani „za prase“. Po několika stranách z toho bolí hlava. Přibský jako by se snažil ukázat názor „obyčejného“ člověka na politiku, to, co skrze své postavy prezentuje, ale úrovní patří spíše k hospodskému stolu. Poselství knihy je následující: nejhorší ze všeho jsou disidenti (trapní šašci) a novináři (škrabáci, blafalové, žurnalistické čuby, televizní žvanílkové či opruzátoři), na Václava Klause tady žádný politik nemá a „politika, to je dneska nejlepší a nejpohodlnější způsob existence“. Občas člověka až zamrazí: „Ale až naserou dělníky, pudou od válu všichni. Do jednoho, včetně toho krasoducha, co sedí na Hradě. Jó, to pak teprv začnou lítat třísky.“
Jiří G. Růžička
Ajahn Brahm
Kráva, která plakala a jiné buddhistické příběhy o štěstí
Přeložila Jana Hollanová
Alternativa 2007, 221 s.
Ajahn Brahm, původem Angličan, vystudoval teoretickou fyziku na Cambridge. Po ukončení studia odjel do Thajska, aby se stal mnichem. Ve své knize představuje sto osm příběhů z thajské klášterní tradice, v předmluvě se však doznává, že je upravil pro současného člověka a okořenil humorem. Právě na těchto zásazích celá kniha ztroskotala. Následující řádky, hned v úvodu knihy, snadno vzbudí nedůvěru: „Když si [Brahm] v šestnácti letech, ještě na střední škole, přečetl některé buddhistické spisy, začal se považovat za buddhistu.“ I když se zřejmě nejedná o muže prostě svedeného módní vlnou východní filosofie (stal se opatem kláštera v Perthu), ke škodě čtenářů se Brahm po přečtení některých knih začal považovat i za spisovatele. Naučné příběhy v jeho podání připomínají ty o vráně a sýru, k tomu zakončené vždy vysvětlujícím komentářem, jaké že duchovní poznání si má čtenář odnést. Kniha se tím zařadila mezi beletrizující náboženskou literaturu, která přepokládá, že evropský zájemce o buddhismus je tupý příjemce špatných textů a odbytého editorství, jehož spokojenosti je učiněno zadost závěrečným slovníčkem pojmů, kdo je to Buddha, mnich či karma. Nakladatelství Alternativa představilo knihu vskutku alternativní…
Zuzana Malá
Stan Sakai
Usagi Yojimbo – Cesta poutníka
Přeložil Ľudovít Plata
Crew 2008, 144 s.
Jedna z mála komiksových sérií, kterým se na našem trhu podařilo prosadit. Usagiho sebrané příběhy u nás vycházejí od roku 2005 s jistotou, že každá další kniha se prodá. Důvod? Charismatický hlavní hrdina, styl a především dokonalá vyváženost amerického a japonského přístupu k vyprávění skrze komiks. Usagi Yojimbo je ronin, samuraj bez pána, který putuje feudálním Japonskem 17. století. Válečník s úctou, ctí a dobrým srdcem. Jeho autor Stan Sakai je sice Japonec, ale vyrostl v USA. Příběhy jsou nám tím bližší, přesto však ukazují hlavní sílu východního uměleckého přístupu. Adaptace samurajských legend a historek, které jste mohli vidět nebo číst mnohokrát předtím, i své vlastní příběhy dokáže totiž Sakai vycizelovat do dokonalosti. Cesta poutníka je již sedmým u nás vyšlým svazkem, v celkovém pořadí však třetím. Série si už od počátku drží svou kvalitu. Usagi přesně spojuje krutost východního světa, melancholickou poetiku i humor. Někdy v jednom příběhu, jindy přísně odděleně. Forma sice není čistá manga (japonská forma komiksu), ale má její smysl pro jednoduché vystižení podstatného – situací, emocí i akce. Konečně, v historicky přesném prostředí jsou všechny postavy polidštěná zvířata. A mezi nimi jeden králičí samuraj na cestě za sebezdokonalením, který může mnohé dát i svým čtenářům.
Vojtěch Čepelák
Labyrint revue 21–22/2007
Další číslo Labyrint revue je věnováno autoportrétu. Téma mile sebestředné, vždy aktuální, nepelichající, sice v čase proměnné, ale stabilní, které bude patrně vždy oslovovat. Na prvních stránkách Jan Suk medituje nad malířským autozpytováním a rolí zrcadla v tomto aktu sebelásky nebo sebetrýzně. Pozoruhodné jsou kratší texty Mileny Ody (především Krok za krokem), pro mě velké překvapení, kam se autorka posunula od svých exaltovaných začátků, psaných ještě hezky česky. A potom ovšem rozhovor s Michalem Pěchoučkem, umělcem pro všechno, za každé situace a vždy ve střehu, jehož fascinují především situační děje, typologie lidí a ikonologie scénických obrazů. Přiznává se tu k vědomému sentimentu i potměšilosti, s kterou pracuje např. na cyklu Adriena Šimotová na návštěvě v Klubu konkretistů. Příjemně vzpomínkový a rekapitulující je rozhovor s Markétou Othovou, obdivující na Hitchcockových filmech „vizuální dokonalost, žánrovou bezchybnost a absolutní jasnost“. Potěší reprodukce obrazů malířské hvězdy bývalého Východu, Poláka Wilhelma Sasnala i reference o něm od Tomáše Lahody, také malíře. Číslo se povedlo, jen občas tu probleskne něco lehce zákulisního: v editorialu se dvakrát objeví slovo „musíme“, na což bývá přirozená reakce „nemusíme“, a Václav Magid na konci své depeše po návratu z kulturní turistiky doporučuje, co je ve světě v kursu, a z toho vyvozuje „signál pro umělce (rozuměj české), kudy do toho“. Do čeho?
Petr Vaňous
Spojené státy americké
Bookforum 4–5/2008
Jeden z hlavních článků posledního vydání mezinárodního periodika Bookforum, zaměřeného na současné umění, se věnuje stále rostoucí oblibě íránských, anglicky píšících autorek. Nana Asfourová zmiňuje průkopnickou roli celosvětových bestsellerů Reading Lolita in Tehran Azar Nafisiové a Persepolis Marjane Satrapiové. V obsáhlé studii analyzuje díla čtyř současných autorek a věnuje se problematice imigrantské literatury. Pokud jde o aktuální knižní produkci, čtenáři si mohou přečíst kritické ohlasy např. na knihy tří autorů známých i u nás: v první řadě na nejnovější počin Martina Amise The Second Plane: September 11, Terror and Boredom o atentátech 11. září. Druhým recenzovaným je stále oblíbenější americký autor bosenského původu Alesandar Hemon, který navštívil v loňském roce Prahu jako host Festivalu spisovatelů. Jeho poslední román The Lazarus Project se odehrává mezi Chicagem roku 1908 a obleženým Sarajevem. Bookforum rovněž přináší recenzi nejnovějšího díla Jamese Meeka, Hemonova literárního kolegy z festivalu – románu We Are Now Beginning Our Descent. Nejlepším příspěvkem čísla je však rozhovor s americkou prozaičkou Jhumpou Lahiriovou, která se těší obdobnému zájmu čtenářské veřejnosti jeho třeba její britská kolegyně Zadie Smithová.
Markéta Musilová
Arthur Schopenhauer
O vůli v přírodě a jiné práce
Přeložil Milan Váňa
Academia 2007, 599 s.
Dvanáct let po vydání spisu Svět jako vůle a představa vychází další Váňův překlad několika děl Arthura Schopenhauera: O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu, O vůli v přírodě a Dva základní problémy etiky, pojednané ve dvou akademických spisech soutěžících o ocenění. Díky Milanu Váňovi má český čtenář zpřístupněnu velkou část Schopenhauerova díla, počítáme-li v to také jeho překlady drobnějších paralipomen. Spis o větě o dostatečném důvodu ukazuje nejlépe způsob, jímž se Schopenhauer vyrovnával s Kantem, a zároveň právě této větě přisuzoval filosof zásadní důležitost, pokládal ji za základ veškeré vědy, jež není pouhým agregátem poznatků, ale systémem jejich souvislostí. Práci o vůli v přírodě je nutno číst ve světle Světa: odpsychologizovaná vůle patří k základním Schopenhauerovým pojmům a je vymezena proti kantovské dichotomii pouhého jevu a věci o sobě. Vůle je v Schopenhauerově pojetí ustavující síla, jejíž působení najdeme v gravitaci stejně jako v základním tíhnutí lidské bytosti k životu. Rozum, jímž se v Schopenhauerově filosofii liší člověk od zvířete tím, že překračuje pouhou schopnost názorného chápání směrem k abstrahování pojmového univerza ze smyslových dat, je zcela jiného rázu než optimistický a zespolečenštěný rozum osvícenců.
Michal Janata
Samuel Slipp
Freudovská mystika – Freud, ženy a feminismus
Přeložil Daniel Micka
Triton 2007, 272 s.
Pročpak osnoval zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud teorii tak patriarchální, falocentrickou a biologizující, když si v osobním životě žen vážil, měl řadu oblíbených žákyň, kterým věřil a spoléhal na ně? Freud ve svých volných fabulacích předpokládal, že (na nevědomé úrovni) dívky závidí mužům penis, ale s opačným procesem (závist ňader, dělohy) si hlavu nedělal. V jeho pojetí se pak samo ženství stává produktem vznikajícím vlastně z pouhé závisti, což feministky těžce iritovalo (Dinnersteinová – „matka je vnímána jako ztělesnění všeho tělesného a smrtelného, jako prototyp smrti“). Slipp ve své monografii odpovídá na úvodní otázky několikerým způsobem, např. „ženy se prostě staraly více o lidské vztahy než o teoretické zásady“, ale především rekapituluje Freudův životopis, který přispěl ke genezi jeho konstruktů – autor se domnívá, že sám otec zakladatel trpěl poruchou genderové identity. Celý život ho sužovaly problémy s matkou, jež byla silně narcistní a pokoušela se žít nepřímo prostřednictvím svého stále úspěšnějšího syna. Obtíže a konflikty, kterým čelil sám, Freud okamžitě zobecňoval a přenášel do svého díla. Slipp uvádí flagrantní případy Freudova psychoterapeutického jednání (kauza Dora), kdy svým lpěním na dogmatu zesílil patologii pacientky. Neudržitelnost freudismu s jeho „anatomie je osud“ dokazuje i výzkum, podle něhož je prapůvodní formou plodu žena.
Jiří Zizler
Janet Brownová
Darwinův Původ druhů – biografie
Přeložily Eva a Lenka Příplatovy
Beta-Dobrovský 2007, 215 s.
Kniha J. Brownové představuje čtivý úvod do Darwinova myšlení a osudů jeho teorie. Poukazuje na to, že navzdory provokativnosti evoluční teorie Darwin nebyl církevním soudem obviněn ze svatokrádeže, a po své smrti byl pohřben ve westminsterské katedrále jako „největší Angličan od dob Newtona“. Darwin je obecně popisován jako člověk, který se vždy snažil jednat podle tradičních viktoriánských hodnot, podle autorky ale v nitru prožíval strach z důsledků toho, že jeho teorie je vražděním Boha starých předků, výsledkem těchto konfliktů podle ní mohly být Darwinovy časté zdravotní problémy. V tom se liší od R. Wrighta, který ve své knize Morální zvíře interpretuje některá tradiční dogmata křesťanské teologie (jako nauku o lidské hříšnosti) a lidskou morálku jako slučitelné s evoluční teorií, protože se morální chování v jistém slova smyslu evolučně vyplácí, a Darwin byl se svým viktoriánstvím „dobře vybaven k úspěšnému životu“. Kniha se zabývá i jinými tématy (třeba vlivem Darwina na umělce) a její vydání je nutné přivítat, i proto, že obecné povědomí české veřejnosti o Darwinově teorii je často jen mlhavé (jak si nedávno postěžoval biolog Jan Zrzavý: ač se evoluční teorie učí na středních školách, studenti přicházející na VŠ o ní nevědí skoro nic).
Jan Lukavec
Od knížat ke králům – sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky
Nakladatelství Lidové noviny 2007, 615 s.
Sborník zachycuje rozsáhlé spektrum předmětů bádání v současné historické vědě. Literárním tématem osobnosti kronikáře Kosmy (ale i Vladislavem Vančurou a Závišem Kalandrou) se zaobírá studie Petra Kopala; lze pouze litovat, že ani P. Kopalem nebyl Kalandrův metodologický přístup zhodnocen. V obecném povědomí je považován za marxistu, obecně jej lze však uznat i za představitele kritického pozitivistického myšlení; je totiž možné, že Kalandrovu knihu České pohanství mnozí z historiků ani nečetli, pouze zkostnatěle tradují její hodnocení. Tato výhrada patří k ustavičnému polemizování o tzv. Kristiánovi, ač abbé Dobrovský i Z. Kalandra již odpověď podali. Sborník má vyváženou náplň – jak otázky speciálně historické, tak historicky literární jsou zastoupeny v hojné míře a naznačují, že česko-slovenská historická věda má kvalitní úroveň; uvážíme-li však prostředky vynakládané na vědu a výzkum, slušelo by současné vědě méně konfekční myšlení. Zastoupen je i přispěvatel z Polska. Každé studii přísluší informativní poznámkový aparát, ilustrace jsou k tématu, připojena je výběrová bibliografie prof. Josefa Žemličky a resumé v angličtině. Středoškolským zájemcům o VŠ studia historie velice nápomocná kniha.
Vít Kremlička