Rumunsko je sice členem Evropské unie, ale připomínat před summitem NATO, že se údajně jedná o „prostor pro volný pohyb osob, zboží a informací“ by zavánělo nejapným vtipem. Zboží se pohybovat samozřejmě může – kamiony i během setkání politiků cestovaly dál. Jednotlivé osoby ovšem byly z rumunského území vykazovány, a to pouze na základě toho, jaké informace u sebe měly. Chování rumunské policie na hranicích oscilovalo mezi jistou zdvořilostí – přece jen se jednalo o západní cizince – a naprostou šikanou – šlo přece o nebezpečné extremisty.

Bez jakýchkoli skrupulí přistoupila rumunská policie k domácím organizátorům protestů, tedy k místní (relativně slabé) autonomní scéně. Už několik měsíců před událostmi začala média rozdmýchávat antianarchistickou hysterii, přičemž zveřejnila jména organizátorů. „Ti mladí lidé riskují, že přijdou o svou svobodu,“ uvedl 24. března výhružně rumunský list Adevarul a vyjmenováním potenciálních potížistů se snažil vytvořit osobní tlak na jednotlivé organizátory ze strany jejich blízkých. Podle mezinárodní aktivistické informační sítě Indymedia byli jednotliví aktivisté předvoláváni na policejní stanice, kde jim policie vyhrožovala. Demonstrace proti NATO byly zakázány. Do hlavního města bylo údajně povoláno až 27 000 policistů. Z „bezpečnostních důvodů“ policisté vyhnali dokonce i několik desítek bezdomovců z kanálů, na čemž si ovšem smlsla celosvětová média.

Přijet v úterý nad ránem před začátkem summitu na maďarsko-rumunský hraniční přechod Nyírábrány v dodávce se šesti dalšími aktivisty znamenalo spustit opravdu rozsáhlou policejní akci. Když policista objevil při namátkové kontrole batohu brožuru Ne základnám, čekala nás důkladná a opakovaná prohlídka. Policisté vítězoslavně objevili nejen zbloudilý druhý kus brožury a vytištěné informace o demonstracích, ale také mnoho dalších nebezpečných věcí, které mohly ohrozit setkání zástupců zemí NATO. Jednalo se o punková CD, historické a filosofické knihy. „Souvisí to s NATO, protože tady v obsahu je v názvu jedné kapitoly slovo politika,“ prohlásil policista, když jsem se mu snažil vysvětlit, že kniha Michala Hausera Prolegomena k filosofii současnosti nijak nesouvisí s údajným účelem prohlídky. Obzvlášť vítězoslavně se policisté tvářili nad týdeníkem Respekt – kromě výrazné obálky za to patrně mohly zejména použité barvy, černá a rudá (v kombinaci se žlutou). Zdá se, že byli naučeni rozeznávat podezřelé předměty i podle barev…

Policisty v uniformách vystřídali nepoměrně inteligentnější a schopnější policisté v civilu. Jeden z nich dokonce napovídal místnímu policejnímu veliteli v diskusích s námi anglická slovíčka. Ani prohledání celého auta včetně motoru, ani pročmuchání našich zavazadel policejním psem kvůli drogám ale nevedlo k žádným dalším výsledkům. Bezúspěšná byla i snaha dovolat se na zastupitelské úřady ČR v Bukurešti. „Oni jsou v restauraci a už se dneska asi nevrátí,“ prohlásila v devět ráno o konzulovi osoba z řad servisního personálu. Po osmi hodinách jsme odjeli od přechodu s nepořízenou, dál nás prostě nepustili. Spíše ze sportu jsme zkusili přejít ještě na jiném přechodu, poblíž města Oradea. Policejní evidence fungovala bezchybně, a tak nás čekala jen jedna (bezvýsledná) prohlídka a pak zákaz pobytu v Rumunsku na dva měsíce. Když jsme se ptali po důvodech, byl nám odpovědí odkaz na papír v rumunštině, který jsme měli podepsat. „To bychom také mohli podepsat přiznání k vraždě a souhlas s odvedením do lesa a zastřelením,“ opakovali jsme starý vtip. Policisté nám po třičtvrtěhodině vyrobili nové lejstro v rumunštině – také jsme mu nerozuměli, ale už po nás nikdo nechtěl podpis.

Vůdci NATO se sešli následující den. Odpůrci tohoto setkání byli shromážděni v pronajaté tovární hale, jejíž vchod uzavřela rumunská vojenská policie Jandarmeria. Kolem druhé hodiny rozpoutala brutální razii, během níž bylo zatčeno všech šestačtyřicet přítomných odpůrců NATO. „Mlácení pokračovalo v antonech, kopali mě do hlavy a mezi nohy,“ uvedl přítomný český aktivista. Poslední zatčený byl propuštěn až v půl dvanácté večer.

Následujícího dne uspořádali zdecimovaní odpůrci demonstraci v počtech několika desítek lidí na okraji Bukurešti. Stránky organizátorů protestů Contra-doxa.com byly střídavě vypínány.

Represím se tak podařilo přehlušit hlas odporu a v Bukurešti zněl pouze hlas moci. Český ministr zahraničí si vybral právě Bukurešť k oznámení shody s USA na umístění amerického radaru v Brdech. Jeho spoluobčané, kteří chtěli s dohodou vyjádřit nesouhlas, byli buď vráceni od hranic nebo zmláceni místní policií. Tak vypadá dnešní středoevropská demokracie.