ISSN 1803-6635

hledat

přihlášení

Cyklus film a hudba: Akcept V rámci pravidelného cyklu Film a hudba uvede Městská knihovna v Praze dokumentární film Akcept o soudobé vážné hudbě. Po filmu budete mít možnost diskutovat s režisérem Janem Hubáčkem při besedě, kterou bude moderovat Vít Zapletal. Ve středu 22. března od 19.00 v Malém sále Městské knihovny v Praze.    další tipy
úvod > archiv > 2008 >  č. 16 > Z Marshallových ostrovů d...

Z Marshallových ostrovů do Česka?

André Vltchek

Reportáž z americké radarové základny

Do Brd se možná postěhuje X-band radar z Marshallových ostrovů. Stojí tedy za to zjistit, jaký vliv mohou mít americké vojenské základny, spojené s Hvězdnými válkami, na místní obyvatele. Své o tom vědí lidé Kwajaleinu – největšího atolu na světě.

Občané Marshallových ostrovů (RMI) nepotřebují víza do Spojených států. Zaručuje jim to takzvaná Dohoda o volné asociaci (Compact of Free Association), která byla podepsána v roce 1986. Marshallovy ostrovy podle ní sice teoreticky zůstávají nezávislou zemí, Spojené státy však mají právo na jejich území vybudovat vojenské základny. Za využívání tohoto práva Washington vládu ostrovní země štědře odměnuje. Roční kompenzace dosahuje částky 70 milionů dolarů.

Navíc mají občané Marshallových ostrovů prá­vo cestovat a dokonce studovat, pracovat a trvale se usadit kdekoliv ve Spojených státech. Zdálo by se, že pro zemi, v níž žije pouhých 62 000 obyvatel na stovkách ostrovů a ostrůvků, rozptýlených na obrovské oblasti Tichého oceánu, jde o skvělou dohodu. „Přátelství“ mezi touto maličkou zemí a supervelmocí však mělo v minulosti – a má i dnes – katastrofální dopad na občany hned několika atolů Marshallových ostrovů.

Střelnice

Spojené státy okupovaly Marshallovy ostrovy od roku 1944, kdy na jejich území porazily japonskou císařskou armádu. V letech 1946 a 1958 pak byly ostrovy proměněny v atomovou experimentální střelnici – explodovalo tu celkem 66 jaderných bomb včetně největší jaderné exploze v historii lidstva – Castle Bravo. V roce 1979 si sice Marshallovy ostrovy vydobyly nezávislost, o sedm let později však podepsaly „Compact“ a znovu se staly střelnicí. Tentokrát dopadaly transkontinentální rakety na největší atol na světě s názvem Kwajalein.

Z celkem 97 ostrovů, které patří k atolu Kwajalein, si jich Spojené státy „najaly“ jedenáct a proměnily je v obrovskou základnu Ronald Reagan Ballistic Missile Defense Test Site (RTS), v minulosti známou také pod jménem Kwajalein Missile Range. RTS se skládá z radarových instalací, optiky, telemetrů a komunikačního vybavení na podporu balistických raket a takzvaných raketových interceptorů.

Ráj na pohled

Když přistáváte na letišti ostrova Kwajalein, pod křídlem se objeví obrovský a krásný prstenec ostrovů. Uprostřed je laguna se zelenomodrou vodou. Nejde však o ráj pro fotografy a potápěče, nýbrž o obrovský cíl, do něhož se „strefují“ balistické rakety z letecké základny Vandenberg v Kalifornii. Ta je od Kwajaleinu vzdálená více než 8000 kilometrů. Rakety vypuštěné z kalifornské základny se někdy také z Kwajaleinu sestřelují. Jde o součást Reaganova snu „Hvězdných válek“, který řada zemí světa chápe jako nebezpečnou hru amerického soukromého sektoru a zbrojovek.

Na letišti na ostrově Kwajalein přistává skoro denně Boeing 737 společnosti Continental Micronesia (patří americké společnosti Continental), přilétající buď z Majuro a Havaje či z Guamu. Až na pár vrtulových letadélek, jež zbyla místní letecké společnosti, jsou letadla společnosti Continental jediným dopravním prostředkem, který spojuje hlavní ostrov Majuro a Kwajalein. Cestující na vnitrostátních linkách na Marshallových ostrovech i na linkách do sousedních Federativních států Mikronésie se musí identifikovat bezpečnostním orgánům cizí země – Spojených států.

Kwajalein je určitou obdobou „sekretných zón“ v někdejším Sovětském svazu. Ani občan Spojených států nesmí na Kwajaleinu bez zvláštního povolení zůstat více než hodinu. Z letiště do přístavu mě vezl v zavřeném minibusu s tmavými skly místní vojín. Hodina však přesto stačila na to, abych zaregistroval, jak tu žijí američtí občané – v nízkých, ale kvalitních panelácích, mají tu „kulturní středisko“, parky, tělocvičny, romantické stezky u moře s lavičkami, dětská hřiště. V přístavu si mne vyzvedli vládní uředníci Marshallových ostrovů a odvezli lodí na sousední ostrovy.

Nezdravá závislost

Na ostrově Majuro jsem se setkal se senátorem deBrumem, současným ministrem zahraničních věcí. „Až uvidíte, jak se [Američané – pozn. aut.] k našim občanům na Kwajaleinu chovají, pochopíte, že něco podobného nesmíme v budoucnosti tolerovat. Navíc občané Kwajaleinu hlasovali proti zá­kladně! A teď musí živořit v úděsných podmínkách!“ stěžoval si.

Asi kilometr od základny leží ostrov Ebeye, kterému se často přezdívá „slum“ či „favela Tichomoří“. Patří k nejhustěji osídleným místům na zemi. Žijí tu hlavně ti, kteří byli evakuováni z ostrovů obsazených základnami. Obyvatelé Ebeye a dalších ostrůvků jsou dnes na základnách téměř stoprocentně závislí. Je na nich totiž jak letiště, tak přístav a nakonec i práce. Základna místním lidem poskytuje 1125 pracovních míst. Ovšem v důsledku rostoucích výdajů spojených s válkou v Afghánistánu a Iráku Spojené státy letos v březnu oznámily úsporný program. Výdaje na základnu na Kwajaleinu se mají snížit o 6 milionů dolarů ročně (z celkové částky 250 milionů dolarů). Předpokládá se, že asi stovka lidí ztratí práci.

Každé ráno pochodují k základnám stovky obyvatel Ebeye – muži i ženy. Stráž u ostnatých drátů je zastavuje a kontroluje jim průkazy. Zatímco američtí vojáci a zaměstnanci základen mohou Ebeye a jiné ostrovy RMI navštívit bez jakýchkoliv problémů, občané Marshallových ostrovů nesmějí na základnách (které jsou teoreticky dosud jejich územím) ani přespat, ani je bez speciálních dokladů navštívit.

Samotná základna na ostrově Kwajalein je lemována vraky člunů a pozemních dopravních prostředků. Povrch Ebeye a jiných ostrovů, jež k základnám přímo nepatří, je z poloviny pokryt odpadky a rezivějící starou technikou ze základny. Elektrické energii se tu obyvatelé těší jen několik hodin denně. Vodovody v podstatě neexistují – pro vodu si lidé chodí s umělohmotnými nádobami. Zdravotní péče a hygiena je tu na otřesné úrovni – potkáte tu desítky invalidů, kteří přišli o končetiny v důsledku zanedbané cukrovky a zranění.

Mike Kabua, senátor z Kwajaleinu a tradiční nejvyšší vůdce (Paramount Chief), se ani nepokoušel skrývat své znechucení: „Ebeye má 10 až 11 tisíc obyvatel, podle toho, jak to počítáte. Lidé tu už vůbec nemají prostor, zatímco na základnách se budují parky a zelené plochy pro americké občany. Na Ebeye nefunguje systém na zpracování odpadků. Elektřina je tu považována za luxus. Nemáme tu dost lékařů a léků. Pokud se situace nezmění, budeme trvat na nezávislosti. Od té doby, co jsme závislí na Spojených státech, se naše země se úplně změnila. Naši chlapci teď vstupují do americké armády, protože často nemají na vybranou. A jdou bojovat a umírat do Iráku. Proč?“

Kromě dotací místní vládě platí Spojené státy majitelům půdy, na níž základny stojí, 15 milionů dolarů ročně. Ale na místě peníze prospěch nepřinášejí. Starý muž, který se přehrabuje v odpadcích, jen krčí rameny: „Američané nám platí nějaký nájem z ostrovů. Lidé z toho však nic nemají. Ti, kterým patřila půda, zbohatli. Téměř všichni se odstěhovali do Spojených států. Z některých jsou američtí občané. Takže Spojené státy platí nájem za půdu Marshallových ostrovů – za půdu, kterou ničí – svým vlastním občanům!“ Kolem muže mezitím běhají bosé děti v cárech. Část ostrovů je zničená jadernými explozemi. Oběti těchto experimentů Spojené státy nikdy plně nekompenzovaly. I přes peníze za provoz vojenských základen nyní Kwajalein patří k nejchudším zemím v oblasti. Ani bezvízový styk se Spojenými státy místní obyvatele nezachrání.

Autor je šéfredaktor tiskové agentury Asiana, americký spisovatel, novinář a režisér.