Jeden den v zahradě Amona Tobina

První pražský koncert hvězdy vydavatelství Ninja Tune

Pořadatelé průběžného festivalu Stimul útočí na mozkové buňky velkého počtu příznivců sofistikované, a přesto přístupné taneční hudby. Pozvali Amona Tobina.

Pokud jste pravidelnými čtenáři A2, brazilský rodák Tobin pro vás jistě není neznámou personou. Naposledy na sebe upozornil adorovaným loňským albem Foley Room (A2 č. 13/2007) a následným výběrem remixů. Svou kariéru ale začal psát mnohem dříve a pod jiným jménem.

Když se na konci první poloviny devadesátých let zjevil na hudební mapě coby Cujo, měl už za sebou jednu dekádu zážitků v hudebně rozporcované Anglii. V opuštěných předměstských továrních halách zažíval zlatou éru rave načichlý jednoduchými breakbeaty, do betonových sídlišť pronikal dřevní hip-hop zpoza Atlantiku a v centrálních intelektuálních klubech ve snížených přízemích ještě pořád čeřily zakouřenou atmosféru jazzové motivy postavené na rozezvučené base. Tobin, usazený v Brightonu, se coby posluchač pohyboval ve všech těchto sférách, nenechal se ovlivnit jen jedním žánrem a pokaždé si uměl vybrat to zásadní. Díky studiu muzikologie si navíc osvojil sofistikovaný přístup k tvorbě.

I proto bylo jeho debutové album Adventures in Foam, vydané v roce 1996, nadčasové a ne zcela pochopitelné. Zatímco hudební fajnšmekři si užívali zdivočelých beatových sekvencí, Brazilec Tobin přišel s něčím, k čemu si bylo třeba sednout. A na to tehdy neměl svět rozesmátý tunami extáze moc času. Síla Adventures in Foam se projevila až s odstupem času a v konfrontaci s Tobinovou pozdější tvorbou. Tehdy se totiž snažil přetvořit rodící se drum’n‘bass. Jeho tvrdé a rychlé hrany obrušoval rozstříhanými vokály
a minimalistickými melodiemi dechových a strunných nástrojů. A sluší se říct, že zatímco tehdy atraktivní vydavatelské počiny patří už jen vzpomínkám, Tobinova tvorba neoněměla a pořád umí srozumitelně vyprávět.

Neznámý jazyk

Zřejmě proto si ho hned po vydání Adventures vyhledalo vizionářské londýnské vydavatelství Ninja Tune, kde má Tobin pevnou základnu dodnes. Během dvou let u Ninja Tune vydal dvě desky, které se zapsaly do hudební historie opravdu výrazným písmem. Ať už jde o Bricolage s nesmrtelnou ódou na novodobou brazilskou sambu One Day in My Garden, či – a to především – o Permutation. Na tomto albu se Tobinovi podařilo proniknout do morku hudby a jde zřejmě o jedno z nejsilnějších alb poslední dekády minulého století. Tobin zde dokázal zachytit hustou atmosféru černošské hudby, nabitou statickou energií, která jiskří při každém dotyku s nepravidelně zlomenými beaty. Jako by k posluchači pronikala přes zavřené dveře baru a díky tomu si zachovávala svůj iluzionistický opar. A je jedno, jestli Tobin beaty vysamploval z úderů tempových dřívek, klasických „amen“ činelů (nejpoužívanější efekt oldschoolové taneční hudby) nebo hlubokých bubnů. I z povrchně znějících tónů dokáže vytvořit motiv, na němž se dá vystavět celá breakbeatová balada s několika odkazy na předešlá období taneční hudby.

Albem Out From Out Where, vydaným v roce 2002, Tobin završil dekádu, v níž se jakoby snažil vytvořit poctu svým předchůdcům – elektronickým pionýrům, díky nimž mohla taneční scéna vůbec vzniknout. Využívá zde sice ještě důvěrně známé postupy – konfrontace historických samplů a tehdejšího hi-techu – ale ukrývá je pod mnohem širší elektronické vrstvy. Jako by tvořil obrazy, na jejichž namočená plátna nejdřív nanese recyklované hudební motivy, ty se rozpustí a zaschnou a konkrétní linky vytváří až elektronickými aranžemi, které se táhnou přes rozmáchlé smyčcové plochy a funkové kytarové riffy. A navíc – už tehdy se vyjadřuje dubstepovým jazykem, který zbytek světa rozluští až o dva roky později. Spíš než Tobinovo proroctví je tu třeba hledat jeho obdiv k hip-hopu, z něhož se vyznává v průběhu celé tvorby. V jednom období jej zrychlí do breakbeatu, podruhé zase zhutní a ztemní do dubstepu.

Tehdy zahajuje práce na svém zatím nejočekávanějším albu. Vyklízí studio a s kotoučovým magnetofonem vyjíždí nahrávat ruchy každodenního života. Fotky mužíka s kšiltovkou, který míří mikrofonem pod kahan v chemické laboratoři, případně je obstoupen zaměstnanci elektrárny pod bzučícím dynamem, hovoří za vše. Když nenahrával, mixoval a tvořil. Ať už třeba díl kompilace legendárního rozhlasového pořadu Solid Steel nebo soundtrack k maďarskému filmu Taxidermia a hře Splinter Cell.

DJ budoucnosti

Zatímco jeho filmová hudba se za regulérní tvorbu považovat nedá (to bychom museli opravdu dát laťku na nízkou úroveň a vzít zavděk několik desítek sekund trvajícími ruchovými sekvencemi), doprovod ke Splinter Cell se vydařil a snese srovnání s Tobinovými řadovými alby.

Tobin netráví mezičas jen v průmyslových provozech, zvuky nahrává i u sebe doma: kapající odtok nebo údery kovovými příbory. Vloni pak materiál prezentoval na desce Foley Room. I když ve skládání motivů nedosáhl preciznosti Matthewa Herberta, který experimentuje na stejné bázi, deska je úspěšným završením jeho prozatímní desetileté kariéry. Jako by hlásila vystřízlivění ze světa tanečních beatů a cestu směrem k experimentálním polohám, kde není hlavním měřítkem zábavní potenciál, ale novátorství starých motivů. Svět klasických komorních orchestrů se tu setkává se špínou výlevek dřezů a šustěním pomaštěného papíru.

Amon Tobin sice není vyhraněným „alternativcem“, ale bez skrupulí lze říct, že má na současnou inteligentní hudbu obrovský vliv. Naslouchají mu jak intelektuálové hledající v muzice i něco víc než jen zábavu, tak klasičtí příznivci tanečních poloh, kteří v jeho hudbě nalézají to, co taneční elektronika už dávno ztratila. Tedy smysl pro novátorství a především originalitu. Lepit odpadlé části do nových celků se daří i jiným hudebníkům, ale finální produkt je často jen experimentem na jedno použití nebo kuriozitou. Tobin však takto dokázal vytvořit použitelnou elektronickou muziku. A tak ani jeho koncertní sety nejsou převařováním horké vody, ale především adorováním nejrozličnějších druhů beatů, vždy postavených do poslouchatelných a všeobjímajících konstrukcí. Tobin na pódiu zkrátka předvádí DJské umění budoucnosti.

Autor studuje sociologii na FSV UK.

Amon Tobin – Festival Stimul. Divadlo Archa, Praha, 25. 4. 2008.