Přiznáváme, že jsme svým chováním chováním zradili svou víru,“ uvádí se v Evangelikálním manifestu, který podepsal například pastor John Hoffman či teologové Os Guiness a Rich Mouw. Odkud tolik pokání? Členové hnutí si uvědomují hrozbu rostoucí nepopularity náboženství kvůli jeho politické diskreditaci a mají strach z „amerického ekvivalentu dlouhodobé evropské animozity vůči náboženství ve veřejném prostoru“. Tyto obavy je vedou k znovupromýšlení jejich politiky.

Mé království není z tohoto světa

Už v úvodních pasážích dokumentu je přítomný obrat od spojování s americkou politikou. Dokument totiž zdůrazňuje sounáležitost s globálním evangelikálním hnutím a připomíná, že celosvětově vzato je většina evangelikálů „z globálního Jihu spíše než ze Severu“. Namísto důrazu na občanský závazek vůči USA dokument otevírá připomínka křesťanské povinnosti pomoci chudým z třetího světa, která je následně podtržena odmítnutím podřadit křesťanství jakékoli národní či etnické identitě.

Právě tak silný důraz evangelikálové kladou na nadřazenost křesťanství vůči stranické a ideologické příslušnosti. Děsí se situace, kdy se „křesťané stávají ‚užitečnými idioty‘ té či oné politické strany a křesťanská víra (…) ideologií v té nejčistší formě“, kdy je křesťanství „využíváno jako zbraň pro politické zájmy“. Křesťanství podle dokumentu nesmí splynout s politickými bariérami, musí jít jimi napříč.

Dokument rovněž kritizuje převažující podobu křesťanské politiky v podobě „single-issue“ (na jedno téma orientovaných) kampaní proti potratům a za tradiční rodinu. Evangelikálové nemění v těchto tématech svůj názor. Varují ale, že soustředit se jen na ně, znamená stavět se do nepříliš křesťanské pózy, která spočívá v moralizování ostatních namísto vědomí vlastních hříchů. Další riziko spočívá podle dokumentu v tom, že kvůli etickému vyhrocení těchto bojů křesťané často přehlížejí sociální příčiny toho, s čím nesouhlasí. Stranou pozornosti také v dosavadních kampaních zůstávají mnohé důležité problémy: dokument jmenuje konflikty, rasismus, korupci, chudobu, pandemie, negramotnost a „ignoranci a duchovní prázdnotu“. Namísto prosazování svých cílů v politické aréně by se křesťané měli podle dokumentu více věnovat péči o strádající a vzdělávání.

Ne fundamentalismu

Hloubku rozchodu s neokonzervativním pojetím role náboženství v politice dokresluje fakt, že „konzervativní fundamentalismus“ je v manifestu postaven bok po boku „liberálnímu revizionismu“. Fundamentalismy, včetně toho křesťanského, jsou odmítnuty s tím, že představují pouhou reakci na modernitu, která si nepřípadně idealizuje minulost a prosazuje špatné odpovědi na současné otázky. Agresivní politická angažovanost se při své bojovnosti podle autorů proviňuje proti Kristovu přikázání lásky.

Právě tak jako manifest kritizuje zároveň protináboženský liberalismus i konzervativní fundamentalismus, odmítá rovněž postavit se na některou stranu v „kulturních válkách“, tedy v souboji volnomyšlenkářské levice s náboženskou pravicí o to, které hodnoty budou převládat ve veřejném prostoru. Obě krajní pozice v tomto střetu považuje manifest za neslučitelné s posláním křesťana.

Manifest představuje jen další kapitolu v diskusi, a ani zdaleka neprezentuje stanovisko všech evangelikálů. Mnozí konzervativní představitelé, jako např. baptista Richard Land či zakladatel organizace Focus on Family James Dobson, dokument nepodepsali a ani k tomu nebyli zakládajícími signatáři přizváni. Komentáře světových agentur upozorňují, že v názorových rozporech se projevuje i odlišnost generačních zkušeností – zatímco starší křesťanští aktivisté mají sklon pokračovat v dosavadním kursu, mladší jsou k jejich postojům kritičtí. Manifest přitom demonstruje schopnost sebereflexe značné části amerických křesťanů. Na nového Reinholda Niebuhra či Martina Luthera Kinga si ale patrně budeme muset ještě počkat.