Nesmírný demoliční podnik

Sedmdesát pět let uplynulo od prvního překladu románu Cesta do hlubin noci, toho „nesmírného demoličního podniku“, jak tenkrát napsal Richard Weiner. Je to doba dost dlouhá na to, aby bylo možné zjistit, jak se autorovi v cizím jazyce dařilo. A protože první překlad Louise-Ferdinanda Célina vůbec byl překlad do češtiny, věnuje mu nejnovější Revolver Revue obsáhlý, více než stostránkový blok.

Aby bylo jasno

Blok připravila a uspořádala překladatelka Anna Kareninová a na své si v něm přijde každý čtenář: kdo se zajímá o Célinovy spisy a jeho poetiku, může si poprvé v češtině přečíst letáček „Nespavost intelektuálů“, jímž ještě jako Dr. Destouches propagoval svůj lék proti nespavosti. K tomu se druží dva dopisy francouzským kritikům a článek Aby bylo jasno, v nichž vystihuje svůj styl. Kdo má slabost pro životopisy slavných, dozví se všechno o autorově návštěvě v Praze v roce 1933. A koho zajímá literární a kulturní život v předválečném Československu, ten si teprve přijde na své díky několika desítkám zpráv, kritik, interview, komentářů a reportáží z československých periodik – zhruba řečeno od komunistického Činu až po Árijský boj, přes Lidové noviny, Přítomnost, Zvon, Lumír atd. Ohlasy poválečné jsou sporé, Céline se dočkal svého zmrtvýchvstání v Čechách až po roce 1989.

Mimořádný je však přínos této publikace jak pro sledování nakladatelských a překladatelských praktik v předválečné republice, tak pro samotné bádání ke spisovatelovu dílu a osobnosti. Kareninová totiž v Památníku národního písemnictví objevila desítku Célinových dopisů překladateli Jaroslavu Zaorálkovi a zpracovala korespondenci mezi ním, nakladatelem Borovým, šéfem propagace Zdeňkem Richterem a Zaorálkem. Pomocí dalších pramenů (paměti Julia Firta či Hedviky Zaorálkové) se jí pak podařilo zrekonstruovat celý příběh Célina v Čechách.

Levice, pravice, Švejk

Když píšou o spisovatelích spisovatelé, často prozradí víc o sobě samých. A tak příliš nepřekvapí, že Karel Čapek shovívavě posílá Célina k „lékaři lidských duší“, protože v něm vidí filantropa, který se stydí za svou lásku k člověku. A Marie Majerová ho v obdivném otevřeném dopise přesvědčuje, že navzdory tomu, jak trpěl, miluje život a nesmrtelnost. Vývoj reakcí na Célinova díla však potvrzuje jasnozřivou poznámku Richarda Weinera, který v komentářích k francouzské diskusi poukazuje na to, že jeho dílo už není jen faktem literárním, nýbrž sociálním a nakonec politikum. Stejně jako ve Francii rozdělil i v Čechách Célinův styl a pohled na svět dokonce redakce a přispěvatele v rámci jednotlivých periodik – v Lidových novinách se hádá Weiner s Vladimírem Stupkou, Přítomnost otiskuje ideově zaměřený – a až překvapivě amúzický – odsudek Ferdinanda Peroutky a vynikající rozbor Otto Rádla s jeho nadšenou reportáží o setkání s autorem.

Rozdíl oproti francouzským reakcím pak spočívá především ve dvou momentech: fenomén Céline se očividně v průběhu několika let stává čím dál víc záminkou pro boj mezi jednotlivými politickými tábory – po vydání antisemitských spisů si to kupříkladu Venkov vyřizuje s levicovými intelektuály naplno. A dále se objevuje podvědomá snaha odlišit se při posuzování Célinových děl od tradiční francouzské kritiky: když je jejich hrdina několikrát připodobněn k Švejkovi, česká literatura si ho takřka přivlastňuje, a Frank Tetauer ho velebí nad dílo Poslední dnové lidstva Karla Krause. Překvapivým objevem je vstřícný přístup barokisty Josefa Vašici v Řádu, který Cestu do hlubin noci srovnává se Simpliciem Simplicissimem.

Divoký produkt

Je až nápadné, oč živější a pozoruhodnější je recepce Célina v Čechách oproti Německu, kde vyšla Cesta do hlubin noci o několik měsíců později než u nás. Oproti tomu jsou české reakce srovnatelné s Francií. Patrně je to ze tří důvodů: v Čechách měl mimořádné štěstí na překladatele – Jaroslava Zaorálka a Annu Kareninovou, první německý překlad vyšel v menším pražsko-ostravském nakladatelství Julius Kittl a za mnoho nestál, což se zlepšilo až novým překladem z roku 2003.

Dalším důvodem je asi frankofilní orientace předválečné československé kultury – Célina do Čech uvedl Richard Weiner, tenkrát korespondent Lidových novin v Paříži. A s tím souvisí třetí důvod: u nás o jeho díle totiž okamžitě psali přední čeští spisovatelé: Weiner, Josef Hora, Karel Čapek či Marie Majerová, a ovšem kritici; Šaldův esej patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo – a sice nejen v Čechách – o Cestě do hlubin noci napsáno. (V Německu se k jeho dílu spisovatelé vyjadřovali spíše v soukromí, a nepříliš pochvalně – krom poměrně přívětivého záznamu v denících Thomase Manna, že Cesta, v níž si čítal před spaním, je „divoký produkt“, proslul verdikt Gottfrieda Benna, že Céline je „primární plivač a zvraceč“ – poznámka se ovšem týká antisemitských spisů, Cesta se Bennovi celkem líbila.)

Célinův smích

Nespornou předností celého bloku je jeho kompozice a způsob, jakým Kareninová své nálezy předkládá. Otevírá jej citátem z Kunderových Zrazených testamentů, následuje uvedení do počátků Célinovy tvorby a aféry kolem Goncourtovy ceny, chronologicky pak sleduje jak postupné překládání a vydávání, tak reakce na autorova díla a osudy. Konvolut efektně uzavírá Hrabalovým textem o setkání s Mitterrandem, který věnoval Célinovi a Ezru Poundovi. Podstatné recenze a komentáře jsou většinou otištěny téměř v celku, takže se čtenář doslova vnoří do napjaté a napínavé atmosféry doby. Kareninová se přitom zdržuje zbytečných rozkladů, u každého periodika a autora však v poznámkách podává nejdůležitější informace. Na závěr připojuje bibliografii překladů Célina do češtiny a článků od roku 1991. Za zmínku stojí také obrazový doprovod: na začátku se na dvou fotografiích směje mladý a starý spisovatel, jednotlivé životopisné zastávky ilustrují fotografie Anny Kareninové ze Célinovy Paříže, můžeme si prohlédnout jeho rukopis na reprodukcích nalezených dopisů a některé reakce v periodikách jsou otištěny v originále.

Revolver Revue v čísle ohlašuje, že chystá zpracování tématu v širším rozsahu a v knižní podobě pro Edici Revolver Revue. Bylo by jistě přínosné, pokud je to možné, doplnit dokumentaci o další prameny – deníky, záznamy či korespondenci autorů. Pro posouzení toho, jaké místo Céline zaujímá v rámci uvádění cizojazyčné literatury do Čech, by pak bylo podnětné naznačit, v jakém konkrétním kontextu je v jednotlivých periodikách uváděn.

Autorka je germanistka, působí na FF UK.