Ten případ je jistou dobu v záři mediálních reflektorů, a tak netřeba opakovat detaily. Stačí připomenout jádro věci: když Liana Janáčková jako politička veřejně hovořila, dala výslovně najevo, že si umí představit Romy ze svého volebního obvodu obehnané „vysokým plotem, s elektrikou“. Ve snaze najít řešení problémů občanského soužití by prý proti romským spoluobčanům neváhala použít dynamit. „Jsem rasistka,“ řekla.

Je takový projev rasistický? Ta otázka je řečnická: odpověď je soudnému člověku jasná. Ne tak našemu Senátu: víme už, jak jeho posuzování dopadlo. Šokující výsledek? Bohužel v současné politické kultuře České republiky nikoli: ochránit kolegu před soudním řízením – toť kategorický imperativ, který pohříchu často přebíjí všechny ostatní argumenty, i ty nejvážnější. Je třeba senátorům, kteří tohle svým hlasem prosadili, vzkázat: nás občany, pro něž povaha těch výroků je zřejmá, vaše rozhodnutí pobuřuje: děláte z nás hlupáky. Přispíváte k degeneraci veřejného diskursu, v němž je možné bez uzardění hlásat, že čtverec je kulatý – a ještě dát pod takové tvrzení prestižní razítko vysoké ústavní instituce. Není to poprvé, co se politický establishment přímočaře vysmál zdravému rozumu voličů. Jenže i média tomu částečně přispěla.

Například 11. března 2008 čteme komentář v Právu: „Je-li senátorka Liana Janáčková rasistka, to snad může opravdu kvalifikovaně rozhodnout jen nejvyšší soudce na nebesích. Naplnila-li skutkovou podstatu trestného činu hanobení národa, etnické skupiny, rasy atd., to zase náleží k rozhodování soudcům pozemským. Já osobně mám pocit, že její nešťastné výroky o Romech jsou tak na hraně: rasismem sice zavánějí notně, ale slyším v nich taky tu ustaranou, mírně hysterickou starostku, která si s nimi neví rady.“ Cožpak to, že veřejný činitel je ustaraný, mírně hysterický a neví si s nějakými lidmi rady, ospravedlňuje jeho likvidační rasistickou rétoriku vůči těm lidem? Je namístě se ptát: není-li veřejné vystoupení Liany Janáčkové považováno za rasistické, co tedy je rasistické? Co by měl český politik vyslovit, aby i komentátora Práva přesvědčil, že jeho výroky jednoznačně spadají do této kategorie? Je-li v našem veřejném diskursu tohle bráno jako verbální vystupování „tak na hraně“, ptáme se: Co je nutno říci, aby to už bylo za hranou? Není třeba přeceňovat vliv médií. A přece by se senátnímu výboru o něco hůř hlásalo, že čtverec je kulatý – pokud by nerozhodoval ve společenském ovzduší, kdy tu a tam zazní ze seriózního tisku, že za jistých polehčujících okolností čtverec není čtverec a nosorožec je jen hodně velký jezevčík.

Autor je lingvistický antropolog.