Olomoucká rodačka Renáta Drábková (1969) studovala scénografii na DAMU. Volné tvorbě se začala věnovat v roce 2001 a záhy se projevila jako výrazná a svébytná osobnost. Jak o ní prohlásil Kurt Gebauer, „její tvorba je prosta kalkulu, vyjadřuje intenzivní kontemplativní naladění a jako taková obsahuje kvality bezprostředního zobrazení momentální soustředěné představy“. Malířská bravura a vědomí aktuálních uměleckých souvislostí u ní fungují ve vzácné symbióze se spontaneitou tvůrčího aktu a jeho intuitivním obsahem. Drábková se vyjadřuje klasickými výtvarnými postupy: kreslí tužkou, pastelkami, tuší i propiskou, maluje akvarelem, temperou i olejem. Jednotlivé techniky vzájemně kombinuje a využívá přitom důsledně vlastností daného materiálu. Charakteristická je pro ni výrazná a čistá barevnost. Tvorbu chápe jako fyzickou záležitost, do které zapojuje celé tělo – maluje prsty, kreslí zároveň oběma rukama. Z tohoto automatického, živelného tvůrčího procesu se formují zobrazení jakýchsi vitálních energií setrvávající ve stadiu nerozlišené organické materie. Jejich dužnaté objemy se navzájem pohlcují, prolínají, obsahují; svou strukturou evokují tělesné tkáně či množení buněk a nepostrádají ani sexuální konotace. Drábková tvoří často v šeru při světle svíček, podpořená meditací, která uvolňuje její kreativitu a přiživuje imaginaci. Když přistupuje k čisté ploše papíru či plátna, nemá většinou představu o budoucím obrazu. Ten se formuje téměř nezávisle na její vůli. Z původně pozitivního záměru se často rodí znepokojivá zjevení, která se sama prosazují, aby byla zhmotněna. Jako by autorka obnažila své pudy a afekty, které personifikuje do zobrazení imaginativní fauny a flóry. Její výjevy jednou oscilují na pomezí rostlinné a živočišné říše, jindy na sebe berou podobu zmutovaných zvířat, která nezřídka nesou antropomorfní rysy, někdy lze tvar snových přízraků pouze vytušit z barevných skvrn dotvořených tuší či propiskou. Jako by se autorka prostřednictvím tvorby vyrovnávala s vlastní animalitou, jež má své děsivé i fascinující aspekty. Udržuje si nicméně odstup tvůrce, který stále ještě zůstává vně obrazu, a zapojuje do tvorby i humorný nadhled. Její zvířátka rozhodně nejsou plyšáci na hraní. Jsou to fantomy z hlubin nevědomí. Mají svoji monstrózní dimenzi. Zoomorfní embrya vyvedená v pastelových barvách, stejně jako baculatí mutanti či velkolebí homoidé mohou na první pohled vyvolat pobavený úsměv, jejž však při bližším ohledání nahradí mrazení v zádech.