Mahmúd Darwíš
Přicházím do stínu tvých očí
Přeložil Burhan Kalak
Babylon 2008, 82 s.
„Mír je omluva mocného tomu, kdo je slabší ve zbrani, ale mocnější vlivem“ – taková básnická maxima ve skladbě Mahmúda Darwíše z Palestiny naznačuje, jde o básníka z horizontu těch nejlepších. Kladu si ale otázku: jak má vypadat svobodný stát – jakýkoli stát mám na mysli; státy jsou vždy ve vzájemné závislosti a souvislosti; stát není pozemský ráj ani vzdušná Laputia, ale tyranie moci nad lidmi a životním prostředím; povážíme-li vzájemné ničení osad, ale i hájů a zahrad (?) na Předním východě, lze úspěšně pochybovat o idejích mocenského státu obecně: řady zavražděných lidí jak z Izraele, tak Palestiny vyjadřují zřejmě, že jsou mrtvi důrazným přičiněním představitelů moci státu. O státu má být slyšet co nejméně; občanství je valnou měrou vyjadřováno vzdorem proti administrativním zásahům státu do soukromí. Dělíme lidi na mocné, bezmocné a nemocné. Moc korumpuje, bezmoc vede ke sdružování a nemoc zasluhuje obranu – jde jenom o to, z jaké strany pak do toho člověk jde. Málem jsem zapomněl na velmoc: ta terorizuje. Škoda, že mikrorecenze skýtá málo prostoru: Mahmúd Darvíš ve svém díle zabírá spektrum poeticko-filosofického myšlení; lze jej srovnat kupř. s Czesłavem Miłoszem, Franzem Kafkou, zakladateli romantismu, s uměleckými duchy, již formovali svou dobu k dnešku i pro nastávající čas.
Vít Kremlička
Karel Vysloužil
Kolikrát odpustit? – (naděje)
Lípa 2007, 63 s.
Ústředním tématem drobné knížky Karla Vysloužila je pastorace v současné pluralistické společnosti, jejíž různorodé podněty trvale odvádějí člověka z nakročené cesty a svádějí k nesoustavnosti. Autor ve své knize, složené z drobných střípků různých událostí, příhod a pozorování, předkládá – v polemice se zavedenými postupy, které podle něj pozvolna přestávají fungovat (jmenuje např. velká pastorační centra) – svůj vlastní model předávání víry prostřednictvím tištěného slova. Jeho základem je tisk nepatrný svým formátem, tzv. knížečka lístek, již tvoří drobný čtverec papíru s jedním vytištěným slovem na líci a nerozsáhlým, leč přesně mířeným komentářem na rubu. Tento způsob duchovní komunikace, oproštěný od chladných oficialit a přitažlivý svou prostotou, se zdá být nepochybně vhodnou alternativou k navyklým mechanismům a je také bližší mezilidskému předávání zkušenosti víry, jež je nejúčinnějším prostředkem pastorace. Vyskočilovy nezištné aktivity mi připomínají podobně duchovně dynamickou nakladatelskou činnost Josefa Floriana (především řadu Archů), kterou Jan Čep připodobnil k „hbitým menším lodicím athénským proti bachratým a nemotorným korábům perských usedlíků od Babylonu“. Lístek „do kapsy“ je všudypřítomným hlasem, berličkou v okamžicích zakolísání vůle a osobně věřím, že jich bude přibývat, protože podobných pomocníků nám bude vždy zapotřebí.
Karel Kolařík
Darek Foks
Svatební pizza
Přeložil Jan Faber
Protimluv 2007, 116 s.
Co všechno se dá naládovat do svatební pizzy? Na základě četby stejnojmenné knihy bych od jejího autora čekal zběsilou směsku: dejme tomu neplatné mince, použité kapesníky i tampony, ulity hlemýžďů, cokoliv, co někomu vypadne z kapsy o půl čtvrté ráno… Foksovy texty se ucházejí o poetiku nesmyslu, o pravý absurd, v němž je rozsah mimoběžnosti víc než dřeň náplně a významový střed, protože tím hlavním účelem je prostě písání. Číst znamená vnořit se do skrumáže nesrozumitelných hříček, tautologií a perifrází, připomínajících nápady dvou bláznů – tichého a hlučného. Při dobré vůli v tom shledáme průzkum elementů rozkládacích strukturu komunikace, relativizování normality a deviantnosti; v druhém případě to jsou ataky, pokusy bez vztahu k funkci a záměru, příčinné souvislosti. Když text vpadne do správné drážky, nepostrádá to působivost, ale jinak se motáme v kruhu. Někdy autor neví, jak dál, tudíž třeba nabídne jednu větu ve čtyřech inverzních variacích. U takových textů napadne analogie s výtvarným uměním: tisíce výtvarníků produkují asambláže, objekty a happeningy, ale málokterý nás upoutá natolik, abychom jej vzali na milost a nechali se oslovit, vpustili jej do života. Poetika pokusu a omylu vyžaduje opakovat úkony tolikrát, dokud všechno neutvoří jedinečnou, novou a dokonalou formu – a to se u Fokse neděje. Jeho povídky se dají sledovat a občas ocenit detail, ale brzy znudí a omrzí.
Jiří Zizler
Vítězslav Nezval, Václav Cílek
Můj tučňák
Dokořán 2008, 80 s.
Představovaný výbor veršů není pokusem o novou interpretaci díla známého básníka. Václav Cílek vybírá své oblíbené verše, mnohdy méně známé či hůře dostupné, a vědomě opomíjí ty nejznámější skladby. Svůj výběr soustředil především na Nezvalovo rané období, tedy na sbírky dvacátých a třicátých let. Jak Václav Cílek předesílá, cílem výboru je knížka, po které člověk sáhne ráno při velké opici, po rodinné hádce nebo v zachmuřeném odpoledni. Svým rozsahem, obsahem i velikostí vydání to kniha bezpochyby umožňuje. Je ale otázka, zda básně vytrhané z kontextu uzavřené sbírky nebudou pro čtenáře spíše matoucí. Bez datace, která je zásadní pro tak proměnlivého básníka, jenž za svůj život tolikrát změnil poetiku tvorby, může docházet až k příliš svévolné interpretaci. Jak se ale tvrdí v předmluvě, čteme Nezvalovy knihy a jsou pěkné. I básně v tomto výboru jsou pěkné… a pokud přivedou k Nezvalovi náhodně zbloudilého nečtenáře poezie, pak můžeme zapomenout na všechna ale tohoto výboru.
Zuzana Malá
Cinepur 57
Květnové číslo „časopisu pro moderní cinefily“ se nezabývá jen filmem, ale i televizními seriály (Ošklivka Katka, Řím), počítačovými hrami, knihami o filmu (například monografií o Alfrédu Radokovi, Janu Kučerovi či Ingmaru Bergmanovi) a v neposlední řadě i (ne)fungováním filmových institucí. Poslední jmenované rozkrývají hned dva texty – rozhovor s Tomášem Baldýnským o koncepci Rady Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie a o její reformě. Text Luboše Ptáčka zase srovnává na základě výročních zpráv fungování Národního filmového archivu (NFA), který oproti obdobné instituci na Slovensku či Institutu umění – Divadelnímu ústavu vykazuje sice mnohem více zaměstnanců, ale o dost méně výsledků. Tématem čísla se stala kinematografie Jižní Koreje, která vedle blockbusterů produkuje i umělecké a autorské snímky. Koncepce tématu neskrývá, že je vedena spíš cinefilskými choutkami jednotlivých pisatelů než celkovým přehledem a vhledem, přesto nabízí jak reflexi autorské tvorby (lekce asijského minimalismu z pera Davida Bordwella či profil Lee Chang-donga), tak tamní práci s žánry a postavami či kapitolu o jihokorejských hororech. Chyběla mi snad jen kritika u nás přeceňovaného díla Kim Ki-duka. Vyhraněnější koncepci postrádám v rubrice kritik, což je však logickým důsledkem typicky cinepurské pozice být „o krok pozadu“, dané mimo jiné dvouměsíční periodicitou. Díky ní však může jako Cinepur reflektovat z odstupu jen to opravdu podstatné.
Kamila Boháčková
D. Hooijer
Sleur is een roofdier
Uitgeverij G. A. van Oorschot 2007, 172 s.
Nizozemskou cenu knihkupců Libris (50 000 eur) letos překvapivě získala autorka píšící pod pseudonymem D. Hooijer (1939) za povídkovou sbírku Sleur is een roofdier (Každodenní šeď je dravec). Je to vůbec poprvé, co byla tato cena udělena povídkové sbírce, a poprvé po čtrnácti letech, že se laureátkou stala žena. Vedle poezie a ilustrátorské činnosti se D. Hooijer zaměřila na přelomu tisíciletí na psaní povídek. Inspiruje se ovzduším svého bydliště, zazobaného městečka Hilversum, v konstrastu k barvitým postavičkám a jejich bizarním osudům. Její hrdinové jsou převážně zoufalci z okraje společnosti, kteří se nevzdávají a nenechají se spoutat konvencemi či určitými stereotypy jednání. Příběhy lidí vymykajících se z průměru podtrhuje i svérázný jazyk, minimální užití interpunkce, poetické vlivy i krátké věty zdánlivě téměř bez souvislosti, mnohdy s humorným účinkem. Také v líčení postav ponechává autorka čtenáře dlouho v nejistotě – např. o tom, zda je hrdina muž či žena – a mnohé zůstává nedopovězeno. Je na čtenáři, aby zapojil vlastní fantazii. Vyznamenaná kniha je v pořadí třetí povídkovou sbírkou této autorky. Přestože autobiografické prvky používá zřídka, rozhodla se jako dcera místního psychiatra pro pseudonym na ochranu před svými spoluobčany. Sama se ostatně od stísňujícího maloměstského prostředí oprošťovala tím, že chodila na vřesoviště hledat zkameněliny a zvláštní nerosty.
Magda de Bruin-Hüblová
Pavel Hradečný, Ladislav Hladký
Dějiny Albánie
Nakladatelství Lidové noviny 2008, 720 s.
V rámci edice Dějiny států Nakladatelství Lidové noviny zaujímá tato kniha ve srovnání s historickými přehledy vývoje ostatních balkánských států svou kvalitou zvláštní místo. Odbornou úrovní představuje nesporně nejlepší práci o dějinách Albánie a Albánců, publikovanou v češtině. Komplexností svého zpracování patří navíc k nejlepším albanologickým dílům v mezinárodním měřítku. Její převážnou část napsal přední český balkanolog Pavel Hradečný. Zákeřná nemoc, které podlehl, mu však neumožnila dokončit celý rukopis. Ladislav Hladký a autorský kolektiv, který se ujal nevděčné role dovést tuto obsáhlou monografii k vydání, odvedli záslužnou práci. Kniha je zpracována detailně, s velkou odbornou akribií. V mnohém překonává dosavadní, slavofilským pohledem dosti zjednodušené české balkanistické práce. Doplněna je řadou ilustrací, map, přehledem albánských panovníků a vlád i soupisem nejdůležitější bibliografie. Doufejme, že toto dílo, jež představuje vrchol české albanistiky – tradice, kterou započal koncem 19. století český jazykovědec Jan Urban Jarník a která je po úmrtí Pavla Hradečného a jazykovědce Pavla Nováka natolik ohrožena, že by se mohla přerušit –, nepředznamenává zároveň i její konec.
Adin Ljuca
Rudolf Roden
Život v napětí a míru
P3K 2007, 101 s.
Český židovský autor, dnes žijící v Kanadě, se prostřednictvím vzpomínek vrací k tématům dětství, holocaustu a k příběhům z poválečné lékařské praxe. Střípky z minulosti jsou seskládány do krátkých povídkových kapitol na určité téma. Neřídí se přitom striktně chronologicky. Spíše než o souvislé paměti jde o vykreslení okamžiků, které jako by potřebovaly nové zhodnocení. Autor do knihy vtěsnal dětské lumpárny, první erotické zážitky, své „velké okamžiky“, životní peripetie i zvěčnil postavy blízkých, jako byl tchán Marek. Navzdory závažnosti témat Roden nezdůrazňuje hrůznost doby víc, než je třeba, ani nemoralizuje. Knihu staví spíše na obyčejném lidském příběhu odehrávajícím se v obtížné době. Místy by se s notnou dávkou ironie dalo říci: „Všechno zlé je pro něco dobré.“ Například sebevraždu své sestry reflektuje takto: „Hilda (…) mě nepřímo připravila na všechny absurdní komplikace, které na mne v tomtéž desetiletí čekaly.“ Vyprávění vychází vstříc čtenáři využitím hovorového jazyka. Požitek z četby však kazí formální stránka textu. Nesmyslná slovní spojení, neodpovídající českému vyjadřování, nebo nadměrné užití slovesa „být“ působí spolu s mnoha překlepy neohrabaně. Kniha by si určitě zasloužila pečlivější redakci člověka, který je s češtinou ve větším kontaktu. Rodenova kniha je přesto čtivá a až do konce si zachovává dynamiku.
Eliška Boumová
Květoslav Growka
Jeseník
Paseka 2008, 120 s.
O osudu českých měst často nejvíce vypovědí jména, která v minulosti nosila. A tak i u Jeseníku mnohé vysvětluje fakt, že ještě před rokem 1947 byl známý pod názvem Freiwaldau. Světově proslul ovšem jako Gräfenberg, slavné vodní lázně, které založil Vincenz Priessnitz. Horské město zažilo hony na čarodějnice, i na české a německé obyvatele. Ale to všechno už je dávno zmizelý Jeseník. Květoslav Growka ho přibližuje krátkou historickou studií a téměř sto třiceti starými fotografiemi s komentářem. V Jeseníku totiž nemizeli jen lidé, ale i mariánská grotta, prameny, hřbitov nebo památkově chráněné domy na náměstí. V lavině podobných knih, kterou strhl úspěch výborných Zmizelých Sudet, se čtenář často těžko orientuje. Pečlivě vypravená edice nakladatelství Paseka Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko je zárukou kvality. Ke slovu se dostávají regionální odborníci, publikacím prospívá i křídový papír fotografické části a doplňující výběrová bibliografie. V neposlední řadě zaujme i fakt, že se jednotlivé díly ve svých krajích stávají bestesellery, probouzejí zájem o region a jeho historickou paměť.
Lucie Kněžourková
Petr Kulhánek, Jakub Rozehnal
Hvězdy, planety, magnety
Mladá fronta 2007, 266 s.
Překvapivě svěží pohled na vesmír přináší kniha dvou českých astrofyziků, a to především z hlediska studia elektromagnetických polí a plazmatu. Autoři nás populárním způsobem vedou k pochopení takových jevů, jako je polární záře, sluneční vítr, ovšem i k teoretickému náhledu na vzdálené vesmírné objekty, jako jsou magnetary (největší magnety v nám známém vesmíru, složené z kůry neutronů a extrémně velkého magnetického pole). Některé magnetary mohou vzplanout a vyzářit elektromagnetické záření nepředstavitelné energie, což může ovlivnit i život na naší Zemi. Všechny tyto poznatky obohacují náš pohled na svět i na nás samé. Jaké je tedy naše postavení v kosmu? Jsme jen nepatrným zrnkem pohybujícím se kolem své mateřské hvězdy, zvané Slunce, jež pluje v síti gravitačních a elektromagnetických sil kolem centra naší Mléčné dráhy jako jedné z miliard galaxií našeho vesmíru. Jsme závislí na té „vlasaté kouli“ s jejím vnitřním dynamem, generujícím magnetické pole. Může být dobré si uvědomit, že i naše počasí je ovlivňováno dvojím přepólováním magnetického pole Slunce, jak autoři píší; cyklus trvá 22 let se svými maximy a minimy sluneční aktivity. Kniha je pěkně ilustrovaná, takže názorně přibližuje složité vesmírné jevy. Je tu i několik barevných fotografií dokumentujících vesmírné moře, v němž plujeme.
Jiří Olšovský