Jaroslava Valečku (1972), absolventa pražské Akademie výtvarných umění (prof. Jiří Sopko, prof. Jan Hendrych), lze zařadit mezi současné autory, kteří jsou svou tvorbou přirozeným způsobem napojeni na tradiční výrazové proudy, projevující se napříč dějinami malířství. Hlavní pilíře Valečkovy malířské poetiky – krajina a figura – vykazují prvky symbolického výrazu, archaické formy, ale také snahu o postižení obecnějších psychologických stavů lidského jedince konfrontovaného s vlastní nevysvětlitelnou smrtelností. S tím je spojena vedle volby tradičních námětů jistá expresivní stylizace, která se projevuje v kresebném budování a barevné skladbě obrazu. V přehledu dosavadní autorovy produkce lze zaznamenat vývoj od počáteční, takřka nekorigované exprese (po polovině devadesátých let) přes postupně koncentrovanější obrazová sdělení nabitá obsahy a mýty (přelom devadesátých let a počátku tisíciletí) až k jakémusi popisu vnějších krajinných a prostorových konstelací, které konkrétně utvářejí, proměňují a modelují mikrosvět lidského jedince o odrážejí se v jeho imaginaci.