Kýčař je svině

Henrik Ibsen napsal hru Když my mrtví procitneme v roce 1899, tedy pár let před smrtí. Je to komorní existenciální drama, ve kterém autor, stejně jako ve svých předchozích slavnějších hrách, rozplétá citové vazby mezi postavami, zvláště mezi muži a ženami. Zestárlý slavný sochař Rubek (Miloslav Mejzlík) přijíždí se svou ženou Majou (Natália Drabiščáková) do lázeňského městečka kdesi v Norsku. Oba doufají, že v divoké přírodě načerpají novou sílu. Rubek však potká tajemnou krasavici Irenu (Lucie Trmíková), která mu kdysi stála modelem, a ta ho přinutí začít rekapitulovat a přehodnocovat vlastní život. Také Maju zasáhne nečekaný zlom, když se v lázních seznámí s živelným a obhroublým statkářem Ulfheimem (Petr Čtvrtníček), který ztělesňuje vše, co u svého chladného a introvertního manžela postrádá. Irena odchází s Rubekem do hor a oba hynou v lavině. Z údolí je slyšet Majin jásavý zpěv.

Režisér Jan Nebeský ve spolupráci s překladatelem Františkem Fröhlichem a kolektivem divadla drama plné symbolů razantně upravil. Ve světle událostí kolem financování kultury pražským magistrátem dostává hra trochu jiné dimenze. Do textu je například vložen krátký úryvek z jakéhosi projevu (na magistrátu?), který Maja ohodnotí jako špatnou báseň. Postava Diakonistky (Marie Spurná), jakési přítelkyně Ireny či průvodkyně příběhem, snad i smrti, pronáší úryvek z eseje Hermanna Brocha o umění a kýči: „Kýčař není člověk, který vyrábí méněcenné umění, není to břídil, je to prostě špatný člověk, mravně zavrženíhodný člověk, kýčař je svině.“ Sochař Rubek má výčitky nejen z toho, že se kdysi rozešel s Irenou, ale pochybuje i o svém umění – vytvořil totiž jen jedno hodnotné dílo a zbytek byly jen zakázky.

Scéna jako cesta interpretace

Scéna je náznaková, strohá, nejdříve využívá velkých zrcadel, která umožňují vidět postavy z různých úhlů, postavy rozmlouvají se svými odrazy, prostředí horského hotelu evokuje pouze stůl, skládací sedátka, rotoped a kávovar. Uprostřed scény zeje díra jakoby do hrobu, plná zřejmě hlíny, Rubek a Maja do ní občas vkročí, Maja si po seznámení s Ulfheimem pohansky posypává hruď prstí. Nebo jde o kávu? Na stěnách se postupně objeví kýčovitá srdce, projekce tváře jakéhosi mafiána dává také velký prostor k interpretaci. To promítání soch a plastik je jednoznačnější – Rubek se opravdu považuje za velkého sochaře.

Scéna má podle Ibsenových instrukcí symbolicky vyjadřovat cestu k vrcholkům hor, má být tedy vertikálně členěna. Scéna Jany Prekové je spíše horizontální, postupně se na zemi objeví polystyrénové desky obalené průhlednou fólií, do kterých se postavy boří a zaplétají, brodí se přes ně jako závějemi. Když Ulfheim vede Maju do hor, mají oba na nohou mačky nahrubo připevněné lepicí páskou a nutno říci, že chůze s mačkami po polystyrénu je možná náročnější než po ledovci. Je to vtipná scéna, navíc jsou oba oblečeni do kulichů, šál a zimních oblečků. Naopak elegantní Irena doprovází Rubeka (v bílém obleku) do hor v lodičkách s jehlovými podpatky, které se do polystyrénu boří ještě víc než mačky. Původnímu textu vévodí motivy kamene (Rubekovy sochy, hory), zde má divák před sebou spíše sněžné pláně.

Kostýmy parodují své postavy – Rubek má zpočátku na hlavě kýčovitou bílou hřívu (Mejzlík se tak vcelku podobá Milanu Knížákovi) a dívčí spartakiádní úborek, Maja zase obrovský vycpaný zadek a poprsí, Ulfheim polystyrénové svaly kulturisty a poté zmíněný zimní kompletek, postavě Diakonistky se zdají rašit vousy a nakonec se objevuje s knírkem a v kostýmu Charlieho Chaplina (dělal umění, či kýč?). Postavy doplňuje Ředitel hotelu (Ladislav Hampl), jenž nahý, s abnormálně dlouhým přirozením přejede na běžkách po pláni.

Herci však nesklouzávají k prvoplánovým parodiím, i když by tomu jejich kostýmy napovídaly. Čtvrtníčkův Ulfheim se nakonec v horách ukáže i jako nešťastný člověk, Majina živočišnost pohasíná. Mnozí jistě půjdou na Čtvrtníčka v očekávání typických gagů, ale i když jich tu pár je (např. kulturistická scéna zvedání stolu, kdy Ulfheim námahou prdí), zůstává hlavní postavou tápající Rubek a jeho problémy.

Hra vyznívá aktuálně především ve dnech, kdy se řeší problémy ohledně financování pražských divadel. Například takovým muzikálovým celebritám uvyklým na bohatou výpravu by se drsná polemika s kýčem určitě líbila a donutila by je k hlubokému sebezpytování. Představení by měl navštívit i radní Milan Richter, seznal by totiž, že problém má nejen Arnie, ale i Divadlo Na zábradlí – jak uvedl režisér Jan Nebeský pro server iHNed.cz: „Na realizaci v tak malém divadle, které navíc nemá dostatek finančních prostředků, jsme museli přistoupit k maximálnímu zjednodušení. Zbavili jsme se především vnějších naturálních prvků, protože realizovat hru formou prospektů by bylo finančně velmi náročné. Bohužel naše období zkoušení bylo poznamenáno totální nejistotou. Nevíme, jestli inscenace bude v tomto složení dál pokračovat.”

Divadlo vytvořilo jakoby natruc všem problémům silnou, drsně strohou aktuální inscenaci. Jde trochu o kouzlo nechtěného – právě ona strohost a úspornost, byť částečně vynucená, působí jako rašple, kterou hrubě obrušujeme roztomilý nosík panenky Barbie.

Autor je germanista a bohemista.