Mexickou novinářku a spisovatelku Elenu Poniatowskou už můžeme znát z její knihy Ztřeštěná sedma (One Woman Press 2004), nabízející portréty sedmi žen, které spoluutvářely uměleckou atmosféru Mexika od porevolučního období až do nedávné minulosti. Portrétem umělkyně je i Poniatowské další kniha Drahý Diego, objímá Tě Quiela. I zde se jedná o osud ženy s velkými tvůrčími ambicemi a touhou uplatnit se v mužském světě, avšak oproti předchozí knize autorka, která se vždy cítila spíš novinářkou než prozaičkou, vykračuje od publicistiky směrem k beletrii, od svědectví směrem k fikci.

Pravděpodobné dopisy

Dílo tvoří dvanáct dopisů ruské malířky Angeliny Bělovové (Beloff) napsaných v letech 1921–22 mexickému malíři Diegu Riverovi, muži, který ji opustil po deseti letech společného života v Paříži. Přesnější by ovšem bylo říci jedenáct a jeden dopis, protože pouze poslední z textů je skutečně z ruky této ženy; je to její poslední dopis Riverovi, kde definitivně rezignuje na pokusy komunikovat s bývalým partnerem a otcem svého předčasně zemřelého syna. Diego nechával její zoufalé volání bez odpovědi. Ostatních jedenáct dopisů je pak už fikcí, v níž Elena Poniatowska rekonstruuje historii jejich vztahu, Riverovy nevěry i drama kolem smrti dítěte.

Román v dopisech založený na zlomku autentické korespondence představuje pozoruhodný prostor pro autorčinu imaginaci. Skutečné postavy se dostávají do fiktivních situací, žijí pocity a touhami, které mohou, ale také nemusejí být jejich vlastní. Čtenáři, který hrdiny tohoto příběhu zná jen povrchně nebo vůbec, přináší Poniatowské próza vzrušující otázky. Byly skutečně Angelininy zájmy a potřeby seřazeny tak, jak autorka líčí: Diego, Diego, Diegova práce, moje práce, naše dítě? Oceňoval skutečně Diego na Angelině-
-Quiele především to, že nepřekážela jeho plánům? „Quielo, byla jsi mi dobrou ženou. Po tvém boku jsem mohl pracovat, jako bych byl sám. Nikdy jsi mi nepřekážela, a za to ti budu celý život vděčný.“ Jsou to skutečně jeho slova, nebo invence Eleny Poniatowské? I doslov překladatelky, přehledně zpracovávající dosavadní autorčino dílo a životopisné údaje o Angelině Bělovové, ponechává tuto otázku otevřenou. Poměr přísad básnictví a pravdy zůstane tedy zřejmě nadále tajemstvím borgesovsky mystifikační kuchyně doni Eleny. Tím lépe.

Zničující láska

Angelinina láska k Diegovi v podání Eleny Poniatowské je láskou totální. Nejenom že si ho zamilovala i s jeho pupkem, pomačkaným kabátem a záletnými sklony, zamilovala si i jeho jazyk, který se houževnatě učila, a jeho zemi, do níž toužila s Diegem odjet. To se jí podařilo až roku 1932, i když se pak s Riverou v Mexiku stýkala jen náhodně; v nové vlasti žila Angelina Bělovová až do své smrti v roce 1969. Náznaky exaltovanosti sebezničující lásky z prvních jedenácti dopisů v tom posledním, autentickém, nenajdeme. Je to výpověď spíš racionální, smířená, Angelina-Quiela už Diega zoufale neprosí o jakýkoli projev účasti na svém utrpení, jen ho žádá o pár slov na vysvětlenou a o názor na své grafiky.

Poniatowské próza se zpochybněním autenticity nabývá univerzálnějšího rozměru: spíš než o Angelině Bělovové nám autorka (po otci z polské šlechtické rodiny) asi chtěla vyprávět o moci mužů nad ženami, o marné ctižádosti, o emigraci a touze žít jinde, v jiné zemi, v jiném světě, i o tom, čemu se rádo říká slovanská duše.

Vydání českého překladu dělí od vzniku díla bezmála třicet let (dramatizaci textu uváděla již před jeho knižním vydáním Lyra Pragensis), v případě osudů Angeliny Bělovové a Diega Rivery není tento odstup na škodu. Postava otylého marxisty tvořícího rozmáchlé ideologické fresky i velmi intimní obrazy je českému publiku známá především díky filmu Frida, do té doby o něm věděl málokdo, podobně jako o jeho ženách, Fridě a Angelině. Zatímco se však Fridě Kahlo podařilo získat si uznání za vlastní tvorbu a existovat umělecky samostatně, malířka Angelina Bělovová předstupuje, navzdory své usilovné snaze, před čtenáře jen jako bývalá partnerka Diega Rivery.

Autorka je hispanistka a bohemistka.