Martin Reiner
Plachý milionář přichází
Druhé město 2008, 170 s.
Martin Reiner je známý spíše pod příjmením Pluháček, coby nakladatel Michala Viewegha. Nicméně již vydal několik sbírek svých básní a pravidelně psal sloupky pro MF Dnes, z jejichž výběru je sestavena právě tato kniha. Její první část, nazvaná Koníčky bohatých lidí, je sbírkou povzdechů lehce znuděného milionáře, který snesitelně povýšenecky a celkem vtipně komentuje dění kolem sebe. Vypravěčská stylizace ukrývá potenciál třaskavých sociálních témat, která však náš milionář obchází obloukem, případně je v podobě vtipu smířlivě zahraje do autu. Je to milionář-kamarád, který své nemajetné čtenáře nechce naštvat, jeho historky jsou uhlazeně milé a končívají poučením, že „je lepší umřít jako šťast nýchudák než jako Aristoteles Onassis“. V druhé části s názvem Týdenní přehled zemětřesení se rozloučíme s milionářským nadhledem, což dá neúprosně vyniknout fádnosti a plochosti vyprávění. Jeden sloupek v novinách plných článků o přírodních katastrofách nepochybně zpříjemňoval cestu do práce, 170 stran typově stejných fejetonů však nudí. Jednoduchost a prvoplánové vtipkování se snese na novinovém papíře, ale v knižní podobě trapně prosvítá plytkost a frázovitost. Knihu nezachrání ani svěží grafická úprava a spolehlivě kvalitní humorné obrázky kreslíře Miroslava Bartáka. Velmi plážové čtení.
Karolína Demelová
Tašo Andjelkovski
Spálov
Torst 2007, 60 s.
Tašo Andjelkovski, čerstvý držitel ceny Magnesia Litera 2008 za poezii, představuje v útlém výboru, uspořádaném Janem Šulcem, básně z let 1966–2007. Spojující linkou básní vzniklých v dlouhém časovém období je kromě úspornosti výrazu i hloubka a závažnost básníkova pohledu na svět. Andjelkovski evokuje náladu i prostor básní často jen několika citlivě volenými výrazy bez násilného vypointování. Hladce plynoucí verše však postupně odhalují nejenom básníkovy úzkosti, ale také nestálost a proměnnost světa kolem nás. Příroda, ač stálý zdroj inspirace, neuklidňuje, ale stává se naopak častým původcem nejistot. Básník si z ní vybírá pojmy plné energie, jednoznačnou sílu živlů – mraky, vítr, potoky, proudy, ke kterým kontrastně staví nehybnost a uklidňující stálost kamene. Stále vracejícím se pojmem je tma, doprovázená mrazem a deštěm. Prostory lesa, luk i měst svou šedostí evokují deštivé dny podzimu, a dokreslují tak vnitřní svět básníka, jenž se všudypřítomnou beznaděj žití snaží překonat stálou přítomností otázek explicitně kladených v básních. Opravdu, naděje se ve Spálovu hledá složitě, i slabý záblesk víry v člověka je rychle utlumen: „Když odejde řeč, Když odejde člověk, jen bahno tma a chlad.“ Sbírka Spálov vyžaduje po čtenáři mnohé, ale nepřetíženost významu, lehkost a střídmost při volbě pojmů mu na oplátku poskytuje prostor k vlastní imaginaci a tázání.
Zuzana Malá
Miloš Horanský, Jan David
Ruce Goliášovy, Ruce Davidovy
Akropolis 2008, 64 s.
Tragická básnická elegie Ruce Goliášovy, věnovaná počátku sovětské okupace totalitního Československa 21. srpna 1968 v doslovu vyjadřuje uhlířskou víru v republiku dnešní a srovnává ji anachronicky s republikou první, ač jde o dva odlišně vzniklé útvary státní. Vždy mě udiví zavírání očí před obdobími dějin, když se nehodí do propagandistického krámu: tzv. národní povaha se ukazuje v situacích mezních a vypjatých, nikoli v idyle. Básník se dopouští zevšeobecnění v angažované poezii vždy: je konkrétní, jmenovitý – tak byli Milošem Horanským za okupanty označeni Rusové, ač to byla vojska Varšavské smlouvy. Ale nejsme dnes všichni okupanty svých okršleků planety Země? Mnohdy to tak působí!
Než poezií, z odstupu zhlédám Ruce Goliášovy expresionistickou historickou výpovědí s notnou dávkou šovinismu: spousty zaujatosti s národovectvím – a nebylo to právě prvotní příčinou vzniku republiky 1918, vazalství a okupačních vln v následujících desítiletích? Někdy to připadá, jako by se republikánští nadšenci vždy za čas podivili, že svět jejich nadšení ocení jen válkou. Skladba Ruce Davidovy reflektuje listopad 1989. Vposledku se dopracujeme až k národnímu charakteru: Čech je hloupej, ale někdy hodnej – k sobě. Něco podobného lze prohlásit i o dalších národních skupinách; národní sebereflexe může jenom prospět!
Vít Kremlička
Louis Protat
Přijímací zkouška mamsel Flory
Dybbuk 2007, 29 s.
Pátým svazkem své erotické edice Dybbuk prezentuje veršovánku s v rámci žánru oblíbeným a dostatečně potenciálním tématem: přijímací zkouška do nevěstince, kdy mladičká adeptka musí dokázat, že bude dobrou pracovnicí. Veršovaný dialog vyšel poprvé v roce 1846 a jako mnoho dalších knih tohoto žánru i jej postihla konfiskace. Téma erotické zkoušky či prezentace je v rámci daného žánru samozřejmě časté, protože umožňuje předvést celé adekvátní motivické bohatství – lze popsat téměř vše, co je pro sexus relevantní – a zároveň minimální narativní rámec, jinými slovy: bez velkého promýšlení či vypravěčského umu lze téměř donekonečna produkovat jakousi erotickou encyklopedii. Co by mohlo být ideálním receptem k psaní erotik, ukazuje se jako zásadní slabina; čtenářské vzrušení takovým kafemlýnkem nelze stimulovat. Již jednou jsem citoval názor J. Štyrského (v A2 č. 35/2007), že erotika v umění musí být – aby nesklouzla do nudy či naprosté plytkosti – čímsi umocněna či přesažena. Banálnost Louise Protata není dána dobou vzniku: čtenář jej může porovnávat například s ještě o pár desetiletí starším Janem Jeníkem z Bratřic, sběratelem české prostonárodní poezie („jaký jest on syslík, když on leze do díry, nechá venku pytlík“); Protatova banálnost záleží v bezmocné hře s jazykem a primitivních rýmech, kterým lesku nedodá ani skatologie.
Pavel Šidák
Hans Bemmann
Kámen a flétna a to ještě není všechno 1-3
Přeložil Radovan Charvát
Argo 2006–2007, 200 + 278 + 400 s.
Na severu jsou vysoké hory a vládnou tam Lidé krvavých seker. Na jihu se rozprostírá nížina, a tam je také město Draglop. Na východě je nekonečná step, kde leží tábor nelítostných Kořistníků a vládne tam všemocný chán Hunli. Na západě jsou lesy. Ve stínu jedné lípy stojí chaloupka Jemného Flétnisty. Ocitáme se ve světě Naslouchače, mladíka, jenž zdědil tajemný kámen a magickou flétnu. A také dostal od Hledače kamene zvláštní hůl. Bez těchto pokladů by nemohl sdílet osud, jenž je mu předurčen – osud bytosti ve světě plném svodů a mámení, kde se nelze vyvarovat chyb, za které je třeba pykat. Jeho cesta za poznáním je základní osou velkoryse načrtnutého příběhu o hledání pravdy a smyslu života. Je však Bemmannova epopej pouhopouhá pohádka, anebo román, příběh z říše science-fiction, tolkienovská fantasy, či alegorický obraz společnosti? V nedávné době vyšel český překlad prvního dílu epopeje o Tobiáši Lolnessovi, který má s Naslouchačem mnoho společného – s tím, že autor Naslouchače se narodil o půl století dříve, což je na textu znát. Bude zajímavé sledovat, zdali a do jaké míry osloví příběh o Naslouchači i české čtenáře. Bemmann poskytuje především nezměrnou mírou fantazie a dostatečný prostor pro vlastní výklad, nezbytný k tomu, aby osudy smyšlených pohádkových postav, oživlých zvířat i mytických hrdinů v lidské podobě a ve smyšlené zemi mohly proniknout do duše současného člověka.
Magdalena Wagnerová
Jaromír Plachý
Kmen a jiné příběhy
Seqence 2007, 32 s.
Sdružení Seqence, zaměřující se na propagaci komiksu, vydalo ve své čerstvě zřízené edici Bublanina krátký, nicméně přesvědčivý debut. Jaromír Plachý (1986) se už dlouho svými kresbami prezentuje na stránkách týdeníku A2, v tomto sešitovém výboru pak shromáždil své možná zatím nejlepší komiksové práce. Jeho kresba je úsporná, až minimalistická, rozhodně však přehledná a lehko rozpoznatelná, příběhy pak skvěle vypointované, plné živých a nadmíru vtipných dialogů. V této publikaci se v několika příbězích setkáme s Plachého klíčovými figurami – Krychlí a Koulí, připomínající medvědy od Kolína; podivným kmenem, který se živí rybami, jež chytá na příslušníky konkurenčního kmene, ženy a děti; a na jedné stránce se nám představí muž, kterého jeho nafukující se hlava vynesla až do vzduchotechniky raketoplánu. Plachý dokáže pracovat s fázováním obrazu i rozložením kresby na stránce. Z černé plochy se po „zvětšení“ vyklube nákres pokoje se skříní a uklízečkou stejně nečekaně jako z večeře, kde je zprvu hlavním chodem nejlepší kamarád šéfkuchaře, veselý večírek nad sušenkami a kávou. Plachý přesvědčuje, že patří k našim nejnadanějším komiksovým autorům, a tak musíme jen doufat, že jednoho dne definitivně nepřejde k lukrativnějšímu animovanému filmu, s nímž sklízí podobné úspěchy.
Jiří G. Růžička
Tahy 2007
„Ročenka Tahy prezentuje literární tvorbu, dokumenty a odborné statě týkající se východních Čech, ale zaměřuje se také na obecnější otázky celonárodní a světové.“ Tak je uvedeno první vydání pardubické ročenky, jež je rozčleněna do pěti oddílů – blok beletristický, dokumentární, odborný a recenzní doplňuje Zápisník věnovaný aktuálním kulturním událostem domácím i zahraničním. V beletristickém bloku, zejména v jeho prozaické části, jsou prezentováni především autoři-členové Východočeského střediska Obce spisovatelů (M. Marboe, J. Hrabinec, J. Dvořák, L. Macháček), avšak své místo tu má – v souladu s proklamovaným širším než regionálním zaměřením ročenky – i překladová poezie (Ciaran Carson v překladu B. Mánka, Desanka Maksimovič v podání D. Zlatníkové). Dokumentární blok obsahuje dva tematicky různorodé příspěvky: Vzdělávání v Pardubickém kraji J. Smetanové a stať P. Posledního Šrámek a Splav – reportáž z jubilejního 50. ročníku Šrámkovy Sobotky. Zatímco odborný blok a Zápisník jsou skutečně zaměřeny „celonárodně a světově“ (např. stať O. Richterka Ruská literatura a my; studie Š. Bubíkové Význam místa v próze Louise Erdrichové), závěrečný recenzní blok se věnuje okruhu autorů spjatých s východočeským regionem. Ročenka Tahy je vítaným a redakčně kvalitně připraveným edičním počinem.
Blanka Kostřicová
Bulharsko
Kultura 21/2008
Georgi Lozanov se obrací k výstavě Ruka na koleně v Městské galerii v Sofii, která představila tandem světově proslulých francouzských výtvarníků, tvořících pod jmény Pierre et Gilles, a zamýšlí se nad úlohou skandálu a kýče v umění. Tyto obrazy na fotografii, věnující se lidskému tělu, dle něho provokují skandál náboženský, estetický i skandál identity. Silvia Čoleva přináší rozhovor s bulharským výtvarníkem v Rakousku Kamenem Stojanovem o jeho multikulturním projektu Move your Hands, instalovaném v Muzeu moderního umění ve Vídni, v němž reflektuje sociálně politické aspekty společenských struktur. Maria Grueva vzpomíná na minulé velké zemětřesení v Číně v roce 1976, kde tehdy žila, a hledá analogie k nedávné přírodní katastrofě. O pozitivní zkušenosti s prací v porotě konkursu o nejlepší klasickou hudební skladbu banky ARS na Maltě hovoří Ekaterina Dočeva. Portréty pěti bulharských baletních umělců v angažmá Berlínské státní opery předkládá Maria Rusanova. Nedávný Filmový festival v Cannes hodnotí Vera Najdenova; jeho smysluplnost spatřuje v tom, že funguje „opačně než Oscar“ a tím udržuje ve světě filmu různorodost. Angel Igov poukazuje na současnou vydavatelskou praxi upřednostňovat domácí autory a uvádí recenzi zdařilého románového debutu Iny Vălčanovy Tonutí Sozopolu. K oslavě Dne dětí uspořádal bulharský parlament dny otevřených dveří. Nejvíc je však zapotřebí dobrého evropského vzdělání, poukazuje autor „K“.
Ivana Srbková
Jana Tischerová
František Ignác Weiss – sochař českého pozdního baroka
Rybka Publishers 2007, 376 s.
Monografie kunsthistoričky Jany Tischerové zevrubně zasvěcuje do života a díla tohoto významného, leč dnešní veřejnosti téměř neznámého českého pozdně barokního sochaře, žijícího v letech 1690–1756. Poté, co Tischerová přehodnotí Weissův obraz utvářený dosavadní domácí i zahraniční odbornou literaturou, zaměří se přímo na dobový stylový kontext: citlivě vystihuje především italskými vlivy tříbený styl pražské sochařské dílny Matěje Václava Jäckela, který byl (patrně vedle Ferdinanda Maxmiliána Brokofa) Weissovým hlavním učitelem. Podrobně pak analyzuje Weissovy práce a definuje jeho sochařský styl (mj. velkorysost formy, akcent na figuru, realističnost tvarosloví). Samostatné kapitoly věnuje kompozičnímu zapojení jeho děl do oltářních celků, které reprezentuje sochařův cit pro prostor, a jeho vyrovnávání se s inspiračními vlivy. Nejrozsáhlejší částí knihy je přepečlivě zpracovaný a kvalitními fotografiemi vybavený katalog dochovaných i nedochovaných Weissových děl, která vytvořil samostatně i v rámci Jäckelovy dílny. Tischerová dané artefakty přesně lokalizuje, detailně je popisuje a doplňuje je i případnou sekundární literaturou. Soupis pak doplňuje evidencí mylně připsaných děl. V precizně zpracované publikaci nechybí ani bohatý poznámkový aparát, seznam využité literatury, rejstříky nebo mapa se zanesenými Weissovými realizacemi.
Karel Kolařík
Platón
Theaitétos
Přeložil František Novotný
Oikoymenh 2007, 118 s.
Platón v rozhovoru Sókrata s Theaitétem polemizuje se dvěma filozofickými názory odporujícími – alespoň dle jeho výkladu – výrazně jeho přesvědčení o metafyzických jistotách, jež mu jsou i jistotami mravními. Jde o Hérakleitovu myšlenku o věčném toku všeho a o Prótagorovu tezi, že člověk je měrou všech věcí. Platón oba tyto názory spojil v jeden a v recenzovaném dialogu je podrobuje detailní kritice; skrze různá podobenství a příměry se snaží dokázat jejich nepravdivost až nesmyslnost. Ten, kdo zná zmíněnou Prótagorovu větu jakožto erbovní úsloví Bohumila Hrabala, může být poněkud překvapen její starověkou interpretací: zatímco Platónův Sókratés chápe slovo „člověk“ jako individuální subjekt – a zcela logicky mu z toho vyplývá, že nemůže být tolik „měr“ (objektivních pravd) jako lidí –, v novověku je tento výraz v uvedené souvislosti vnímán jakožto označení druhu. Prótagorova věta pak může mít smysl Hrabalova „posouvání humanismu směrem k hominismu“. Ačkoli leccos z Platónových dialogů jistě patří spíše do dějin filozofie, přece obsahují i nemálo „věčných pravd“, nejen filozofických závěrů, ale též výroků typu: „Jsi krásný, Theaitéte, a ne, jak říkal Theodóros, ošklivý; neboť kdo krásně mluví (zde ve významu „myslí“), ten je krásný a dobrý“.
Blanka Kostřicová
Vladimír Justl, Jiří Holý
Ozvuky času… – rozhovor
Akropolis 2007, 316 s.
Ve zkratce: letošní osmdesátník Vladimír Justl, spiritus agens Violy, zasloužilý redaktor Odeonu a Holanova dobrá víla i Eckermann v jedné osobě (odtud i aposiopese v titulu) v rozhovoru s profesorem bohemistiky Jiřím Holým provází půlstoletím české kultury, v němž vykonal hodně práce a mnoho toho zažil. Justl byl vždy energický, aktivní, výbušný a kritický, jeho výpověď je neústupně otevřená, ať už mluví o hořké osobní tragédii, jíž se postavil s pokorou i statečností, nebo odhaluje mnohé o místech, kde se v minulosti vpravdě tvořily kulturní dějiny – v zákulisí a kuloárech. Ale jeho sveřepá subjektivita je tak vyhraněná, až si říká o korekci. Tak třeba se zapovězeným spirituálním básníkem Ivanem Slavíkem účtuje více než surově, zato režimní koryfej Milan Blahynka z jeho vyprávění vystupuje div ne jako zneuznaný genius. Jistěže někdo poznal Jana Cimického jako „obětavého lékaře“, pro jiného může být spíše obětavým agentem StB a psychiatrem sexuálně zneužívajícím své pacientky. Druhého „poznáváme“ opravdu jen z jistého úhlu a po jistou mez, často zoufale omezeně a schematicky, jak naznačují i moje formulace výše – vlastně proč by zrovna Blahynka neměl být doceněn za poctivou a právoplatnou část svého díla? Přese vše v mnoha ohledech důležitá kniha, s kterou bychom se neměli minout.
Jiří Zizler
Čeština v dialogu generací
Editoři Jana Hoffmannová, Olga Müllerová
Academia 2007, 455 s.
Název přesně neodráží povahu sborníku, protože nejde o popis lingvistické intersubjektivity, jenž by vedl analytický řez mezi generacemi, ale o sociolingvistické zmapování lexikálních a syntaktických jevů příznačných pro nejstarší generaci. Ač Jana Hoffmannová a Jiří Zeman ve vstupní demograficko-lingvistické stati považují kategorii stáří za sociální konstrukt, v konkrétním jazykovém materiálu i jeho analýzách se ukazuje, že jde o skupinu se sobě vlastním lexikem i syntaxí. Autoři statí příliš neoperují termínem gerontologická lingvistika, ale z vyprávěcích příkladů vyplývá, že verbalizace světa vnímaného seniory je skutečně mnoha znaky specifická. Společenskou relevanci široce založeného výzkumu Ústavu pro jazyk český však nelze zužovat na komunikační, edukační a didaktické cíle, protože generační diferenciace češtiny, a obecně každého jazyka, má především vysokou výpovědní hodnotu o utváření světa verbálními prostředky. Především podmíněnost dobovými reáliemi ukazuje historický horizont jazyka, jeho dějinný pohyb, to znamená mizení celých oblastí lexika i celých skupin idiolektů, a nástup nových jazykových jevů v intervalu od nových lexikálních položek až po nové způsoby větných konstrukcí. Z tohoto hlediska jsem postrádal mezi řadou jinak užitečných kapitol syntetizující stať zabývající se vazbou historických reálií a jejich verbalizací ústy odcházející generace.
Michal Janata