Světový romský festival Khamoro oslavil letos v Praze deset let trvání. V této divácky atraktivní události, zahájené průvodem účastníků, doplněné konferencí na téma menšin, výstavou a workshopy, převládá přece jen živel hudby. Galakoncert v Kongresovém paláci uvedl výběr nejlepších festivalových muzikantů.Vedle hvězdného ruského houslového a kytarového tria Loyko a strhující srbské dechovky Oluja vystoupila také skupina Puerto Flamenco ze Španělska – abychom jmenovali ta nejvýznamnější entrées koncertu.

Sofistikovaní a explozivní

Téměř každé vystoupení bylo doplněno nějakou taneční intervencí, většinou spontánním projevem komunitního typu. Puerto Flamenco se však zcela vymykalo. Jednak tím, že těžiště vystoupení spočívalo v tanci, jednak tím, že na rozdíl od sousedské úrovně ostatních tanečních projevů jsme měli co dělat s vysoce profesionálním tancem. Tanečnice Francesca Grima, zvaná La Chica, tvář skupiny Puerta Flamenka, nastoupila s dvěma mladými tanečníky po boku rezolutně na forbínu a bez dlouhých předeher spustili série třeskuté střelby jako z kalašnikovů – byly to dupové partie, rytmicky sofistikované, závratně rychlé a co do provedení exaktní. Tyto virtuózní pasáže prováděla trojice tanečníků v unisonním třasu a uhrančivém soustředění, seřazená anfas do publika; štíhlému dlouhovlasému mladíkovi se pod vizionářským pohledem třásly rty, jako by „mluvil jazyky“.

Zde je třeba konstatovat, že zpěv, nástrojový doprovod a tanec nikdy ve flamenkové kultuře neztratily původní jednotu a provázanost. Flamenková kultura se totiž nezabývá autonomií žánrů; byl to setrvalý cross-over. Se svou orientální rytmikou se zakousla do evropského kontinentu, zamalgamovala vlivy indické, arabské a židovské. Avšak přestože se flamenco po čistotě nepídí, zůstává nejvyhraněnějším, nejartikulovanějším projevem cikánského živlu v kultuře.

Velké napětí, které vneslo Puerto Flamenco do kotle Kongresového paláce, bylo založeno na kontrastu mezi divokou živelností a obřadnou zdrženlivostí. Všichni flamenkoví umělci pracují s potlačováním napětí a následnou explozí, Puerto Flamenco však v tom je mistrem. Je tu závrať sebekrocení i závrať orgiastická. Toto jsou zjevné kvality flamenkového tance.

Jsou tu však i kvality nezjevné, expertní, jsou tu složité struktury rytmické a pohybové, protikladná pohybová proudění izolovaných tělesných partií. Jsou tu ustálené kompoziční struktury, které rozezná jen zasvěcený. A je tu dialogická podstata tohoto tance, který ustavičně reaguje na zpěváka, téma, hudbu a emoci. Tuto složitou provázanost a následně tradicionalismy či inovace dokáže expertně diagnostikovat pouze člověk, které v dané kultuře vyrostl nebo se s ní dlouhodobě obeznamoval. V první řadě samozřejmě ten, kdo v ní žil jako ve vlastní rodinné tradici. V tomto osvětlení celkem chápeme i opovržení andaluských Cikánů pro své taneční necikánské okolí. Čtení flamenka je náročné. Ale kdo by se tím zabýval? Vždyť je to – jenom – tanec…

Autorka je taneční publicistka.