V Evropě nejpočetnější soubor maleb Marka Rothka se nachází v německých sbírkách. Jsou však umístěny v devíti muzeích, od sebe značně vzdálených – v Berlíně, Essenu, Düsseldorfu, Kolíně nad Rýnem a ve Stuttgartu. Obdivovatelé Rothkova díla mohou ale v příštích měsících využít ojedinělou možnost: v hamburské Kunsthalle se koná velká malířova přehlídka. Ta poslední byla v Německu před dvaceti lety.
Umělec zprostředkovává své vlastní pojetí skutečnosti smyslově. Bez naší smyslovosti nejsme schopni obsáhnout pravdu.
Mark Rothko, 1940
Současná hamburská výstava byla realizována zásluhou Olivera Wicka, kurátora Foundation Beyerler v Basileji, který má důvěrný kontakt k malířovu synu Christopherovi a dceři Kate Rothko-Pritzelové. Více než třetina vystavených prací pochází ze sbírek obou Rothkových potomků. A důležité avizo: další Rothkova retrospektiva v Evropě nebude patrně dříve než za deset let.
Počátky kariéry
Rodina Marcuse Rothkowitze se v roce 1913 vystěhovala z ruského Dvinska do Portlandu ve státě Oregon. Tehdy bylo budoucímu malíři Marku Rothkovi deset let. Po úspěšném absolvování high school dostal stipendium na renomovanou Yale University. Tam začal studium psychologie a filosofie, avšak po dvou letech je přerušil a přesídlil do New Yorku, kde se zapsal na New School of Design. Počátkem třicátých let začal vystavovat a navázal první přátelství s malíři budoucí newyorské školy abstraktní malby. Tehdy pilně navštěvoval muzea moderního umění a výstavy evropské moderny: nejsilněji na něho zapůsobila metafyzická malba Giorgia de Chirika. Od konce třicátých let pracoval na rukopisu eseje Realita umělce, který byl objeven až v jeho pozůstalosti a vydán teprve nedávno – stejně jako jeho poznámky. Rothkovy zde citované myšlenky jsou vybrány z německých vydání (Die Wirklichkeit des Künstlers, C. H. Beck 2005; Schriften 1936–1956, nakladatelství Liebig 2008).
Dlouhá cesta k abstrakci
„Nikdy jsem si nekladl otázku, zdali mám malovat abstraktně nebo figurativně. Zajímají mne jen velké emoce: tragédie, extáze, osud.“
Rothkovy první významné obrazy pocházejí z let 1938–40. Zachycují osamělé figury nebo skupiny chodců, které jako by ustrnuly v pohybu. Malíř je vůbec nepropracovává: jsou podobné barevným skvrnám. Působí naprosto osaměle a bezvýznamně – v podstatě nejsou důležitější než barevná plocha. Tato plátna rezignují na sugesci reálného prostoru a budí dojem, že umělcův přechod k abstrakci je na spadnutí. Skutečnost ale byla jiná.
Počátkem čtyřicátých let se většina budoucích malířů newyorské školy totiž nadchla pro surrealismus, který za oceán přenesli emigranti z Paříže: Max Ernst, Marcel Duchamp, Yves Tanguy, André Masson a další. V letech 1940–46 Rothko sice rozkládal své figury na základní biomorfní tvary, ale jen proto, aby pod vlivem surrealistů vyjádřil elementární pravdy prastarých mýtů o Ifigenii, Antigoně či Oidipovi. Nejlepším příkladem tohoto stylu je v Hamburku vystavené plátno Tiresiás (1944), v němž malíř postavu antického věštce, proměněného bohy v ženu a později oslepeného, redukoval na tajemně zářící oko.
Kolem roku 1948 se figurativní prvky z pláten zcela vytratily a nahradila je exploze intenzivních červených, modrých, žlutých a šedivých skvrn. Ty se nedlouho poté „srovnaly“ do typických rothkovských horizontálních pruhů. Jednou z hlavních inspirací tohoto pozdního období byli Rothkovi dva malíři klasické moderny: Henri Matisse a Pierre Bonnard, nebo přesněji Bonnardova intenzivní paleta barev a Matissův Červený pokoj, obraz, v němž si francouzský fauvista vyzkoušel intenzitu sytě červené barvy na tématu interiéru, v němž rudá barva přímo pohlcuje zbytky předmětů pokoje. Velikost Rothkových pláten postupně dosáhla monumentálního formátu 200 x 170 cm, typickými prvky se staly dva nebo tři podélné čtyřúhelníky různých barev, jejichž okraje nemají přesné kontury, zůstávají mlhavé, vizuálně propustné.
Intimní komunikace
„Hlubší příčinou, proč maluji velké obrazy, je přání být velmi intimní a velmi lidský. Malovat malý obraz znamená, že se člověk staví mimo oblast vlastní zkušenosti. Že svou zkušenost pozoruje jako diapozitiv nebo že ji zmenšuje obrácenou lupou. Když se maluje velký obraz, jsme uvnitř,“ vyznal se kdysi autor. „V mé malbě vzniká plastické působení sugescí pohybu. Dalo by se říct, že zvu diváka k cestě prostorem obrazu. Kdybych měl do něčeho vložit svou důvěru, vsadil bych na psychiku diváka. Přitom bych samozřejmě nic nevěděl o tom, jak s ní naloží, který z mých obrazů použije pro potřebu svého ducha. Obraz ožívá tak, že se rozvíjí před očima citlivého vnímatele. A umírá, když mu tato společnost chybí. Jeho autentické vysvětlení vyplyne jen z hlubšího, smyslového vztahu mezi obrazem a tím, kdo jej pozoruje.“ Tato Rothkova slova jsou klíčem ke čtení jeho obrazů.
Dynamický, pulsující pohyb na obrovské ploše obrazu podporuje divákovo naladění a emocionální komunikaci. Pulsací mezi formami se mu otevírají nové světy, kterými může za spolupůsobení barev a forem putovat. Rytmus vizuální pouti určuje jeho podvědomí a celkové naladění: může být třeba dán spiritualitou Bachových skladeb či melancholickou atmosférou Schubertovy hudby. Rothko si při malování často přehrával skladby zmíněných klasiků.
Zatímco zmíněná pulsace je jakýmsi naladěním, můžeme při delším vizuálním prodlévání v obrazu pokračovat – podle mého vlastního subjektivního prožitku – v další cestě. Oko začne putovat kolem okrajů čtyřúhelníků a naladěné působením barvy začíná mezi nimi kmitat sem a tam. Při tomto pohybu se při mrknutí víčka obvykle začíná plocha většího čtyřúhelníku otevírat do hloubky a divák se pocitově propadá do nabízejícího se prostoru, který mu umožňuje podle jeho psychické dispozice rozehrávat z rezervoáru podvědomí dramata vlastní imaginace. Efekt se zruší a znovu iniciuje mrknutím. Jsem toho názoru, že popsaný zážitek je pravým opakem tzv. meditace, s níž operují někteří rothkovští badatelé. Zatímco meditace vede ke ztišení vědomí, působí Rothkovy obrazy opačně – podporují a zjitřují imaginaci, místo aby ji uklidňovaly.
Hamburská prezentace
Hamburská přehlídka zahrnuje 110 obrazů a prací na papíře z let 1936–1969; polovina z nich pochází z Rothkova klasického abstraktního období. Ředitel hamburské Kunsthalle Hubertus Gaßner, který před dvěma lety kurátoroval v essenském muzeu Folkwang nezapomenutelnou retrospektivu Caspara Davida Friedricha, se tentokrát rozhodl k nekonvenčnímu kroku – v jednom z posledních sálů přímo konfrontuje Rothkovy pozdní obrazy se třemi plátny slavného malíře německého romantismu, mj. s Mnichem na břehu moře a s Poutníkem nad mořem mlhy. Takový dialog vytváří překvapivá spojení. Jen jedno za všechny: přes časový rozdíl jednoho a půl století vyvolává plocha oblohy nad postavou Friedrichova Mnicha podobné emoce jako zralá malba amerického abstraktního malíře.
Dalším vrcholem výstavy jsou skici k šesti Seagram Paintings, které měly proti původní smlouvě s malířem zdobit stěny nejdražší newyorské restaurace. Když Rothko zjistil, že jeho obrazy mají být dekorací ke stolování high society, kontrakt zrušil, koupil své obrazy zpět a v roce 1969 je poskytl londýnské Tate Gallery.
Pravda, nebo provokace?
Nakonec ještě jednou Mark Rothko: „Nebyl jsem nikdy toho názoru, že malování má něco společného s tím, abych vyjádřil sebe sama. Všechny nauky o sebevýrazu v umění jsou chybné: sebevyjádření patří do psychoterapie a ne do umění.“
Recept na umělecké dílo podle Marka Rothka:
1. Nejdůležitější je dialog se smrtí.
2. Obraz musí obsahovat senzuální, vášnivý vztah k předmětnému světu
3. a dále ironii,
4. vtip a hru,
5. musí reflektovat pomíjivost, náhodu
6. a obsahovat alespoň deset procent naděje, aby se dal unést jeho tragický koncept.
Autor přispívá do kulturních příloh MF Dnes, do Filmu a doby, Reflexu a polského týdeníku Polityka.
Mark Rothko – Die Retrospektive.
Kurátoři Oliver Wick, Hubertus Gaßner. Kunsthalle Hamburg, 16. 5. – 24. 8. 2008.