Postmoderna na lehátku

„Začátek je potlačení skutečného začátku, jímž je situace, ve které nastalo úplné zpochybnění a znicotnění všech otázek. Je to zpochybnění aktu otázky. Postmoderna vybízí k sestupu ke kořenům tázání, při kterém rozpoznáváme, že tyto kořeny rostou z nicoty.“

Zvýraznil jsem v citovaném textu slova, která jsou podle mého názoru klíčem k myšlenkovému světu Michaela Hausera a jeho knihy Prolegomena k současné filosofii. Jde pohyb dolů, sestup ke kořenům, tedy do podzemí, kde panuje absolutní tma, a následně jako pohyb vzhůru, zpět ke „světlu světa“ v novém, obrozeném počátku. Jedná se o křesťanský topos odkazující k nejdůležitější události Nového zákona: Ježíš Kristus umírá (a to skutečně, fyzicky, ne v nějakém metaforickém slova smyslu), sestupuje „do pekla“, tj. stavu naprostého opuštění Bohem, aby po třech dnech vstal z mrtvých: spasitel „rituálně“ opakuje prvotní akt stvoření, když (sebe)obnovuje svět z nicoty.

Tomáš Halík se v jedné své přednášce pokouší z pozice věřícího porozumět „náboženské“ zkušenosti ateisty právě skrze uvedený topos: ateistický prožitek světa je autentickým prožitkem onoho temného momentu smrti Boha, a proto je pro křesťana nesmírně cenný; ateismus tak získává v jeho očích velkou teologickou hodnotu.

Potíž je v tom, že je-li takto „oceněn“ ateistický pohled na svět, je – při vší dobré vůli – zbaven nároku na vlastní hodnotu, je zredukován na jakýsi negativní moment v křesťanském příběhu spásy a de facto zanechán tam, kde se ona podzemní epizoda odehrává – tedy v nejtemnějším pekle.

Tímto exkurzem nechci odvádět čtenáře od recenzované knihy, právě naopak: Michael Hauser totiž popsanou šablonu sleduje téměř do puntíku přesně, samozřejmě s tím rozdílem, že jeho ateismem je postmoderna. Míra (ne)porozumění je ale bohužel ještě podstatně nižší než u Halíkova výkladu ateismu; spíše než interpretací jedné čerstvé tradice je autorův text diagnózou ošklivé choroby.

Ze slepé ulice skokem víry?

Hauser přitom několikrát nakročí podle mne správným směrem. Ptá se např.: „Neváže se poslední zdůvodnění této pozice ke ztroskotání určité historické praxe ve dvacátém století (Budapešť 1956, Československo 1968, Polsko 1980)? Nezakládá se tato pozice na přijetí následků historických událostí, aniž se klade otázka, zda tyto následky mají opravdu povahu historické nutnosti?“ Souhlasím se snahou o historické situování postmoderny, s jejím (v podstatě materialistickým) pojímáním jako reakce na dějinné zkušenosti evropské modernity, na její zápas s temnou stránkou osvícenství, zejména v podobě tzv. instrumentálního rozumu. Postmoderna tu hraje roli jakéhosi ničitele model, v něž se proměnilo „Slovo Boží“, nakonec však na ono původní, skutečně božské zapomíná a za modlářství prohlásí víru samotnou.

Michael Hauser nezapomněl, je ale otázka, zda se něco naučil a zda se nepodobá příslovečným emigrantům Francouzské revoluce. Tomu nasvědčuje i to, že je nakloněn považovat postmodernu za slepou uličku, jako by jediná cesta z ní vedla zpět. Jenže my se nemůžeme vrátit zpět, nikdy. Nemám přitom na mysli jen události, které vedly k postmoderním pochybnostem, ale i postmoderní odpovědi na tyto pochybnosti; odpovědi, které se staly součástí našeho dědictví stejně jako národní obrození nebo umělecká avantgarda. Postmoderna už dnes opravdu nemůže říci nic podnětného – avšak za předpokladu, že jsme slyšeli a rozuměli tomu, co už řekla.

Tomáš Halík cituje výrok umírající Terezie z Lisieux: „napadají mne myšlenky nejhorších ateistů“. Karmelitka tím chce vyjádřit, jak strašné je její utrpení a jak děsivé věci se jí honí hlavou – a přirovnání k ateistovi se právě k tomu výborně hodí. Pouhé pomyšlení na to, že by měl být věřící někým takovým, jej vlastně má v posvátné hrůze mrštit zpět k Bohu, v ještě pevnějším aktu víry. Takto si vlastně Michael Hauser představuje překonání postmoderní skepse.

Jenže zkušenost ateisty, věřte nebo ne, nemusí být stavem zavržení a opuštěnosti: může být také stavem osvobození, prozření, nového nalezení sebe sama. Postmoderna v recenzované knize vyznívá jako jakási psychologická slabost, nedostatek víry a odvahy jednat (jedno z kvazináboženských slov Hauserova slovníku). Pochybnosti o subjektu a jeho dějinotvorné moci však v postmoderní mysli nevyplývají ani tak z nedostatku víry jako z nadbytku vědění o okolnostech a následcích jednání, neboli z radikalizovaného osvícenství: poté, co jsme rozbili modly první moderny (Pokrok, Rozum, Věda ad.), ukázal se nám svět v tak náročné komplexitě, že se prostě nemůžeme „skokem víry“ vrátit k „revoluční praxi“, jež jakoby z ničeho stvoří lepší svět. Nezbyla nám nicota, ale smetiště, které musíme přebrat.

A na místě je sókratovská otázka: víme vůbec, co je ono zaklínané „jednání“?

Umlčené hlasy

U autora se v tomto bodu projevuje vliv Slavoje Žižka na současné levicové myšlení. Ačkoliv texty slovinského filosofa lze v mnohém považovat za mimořádně podnětné, působí podle mého názoru negativně v tom, že umožňují mávnout rukou nad celou postmoderní lekcí: např. multikulturalismus není nic víc než trik kapitálu sloužící k depolitizaci mas…

Hlavní chybu takového přístupu bych označil jako nedostatek hermeneutického citu. V klíčové kapitole Budoucnost subjektu je postmoderna vyvrácena tak, že je zbavena vlastního hlasu a zasazena do spekulativního vývoje Subjektu a jeho sebepoznání. V pozadí evidentně stojí Žižkova kritika derridovské etiky, založená na tom, že se ústřední pojem Druhého, převzatý Derridou od Lévinase, ztotožní s pojmem Druhého u Lacana, který však znamená něco jiného.

Celkově jde o podobný přístup, jaký Medard Boss kdysi vytýkal klasickému freudismu: výpověď „analyzovaného“ jedince se vloží do předpřipraveného schématu „objektivně dané“ struktury lidského vědomí (tj. do jazyka sexuálních traumat), a tento výklad je pacientovi vnucen bez snahy o porozumění výpovědi v hermeneutickém kontextu jeho vlastního života.

Ostatně už samotná snaha vystihnout tak rozličný proud, jako je postmoderní filosofie, jedinou myšlenkovou figurou je problematická.

Škoda, že se Michael Hauser nesoustředil na aktualizaci toho jazyka, který je mu opravdu blízký, tj. Marxe a Adorna. Jim věnované kapitolky jsou do knihy vloženy jako jakási rozsáhlejší slovníková hesla postrádající nějakou přesahující, k dnešku vztaženou interpretaci či vysvětlení, jak konkrétně se uvedení myslitelé mohou uplatnit třeba v teorii ekologické krize nebo jaký je jejich vztah k moderně a postmoderně, včetně jejich vztahu vzájemného – copak lze Marxe Adornem prostě „doplnit“, tak jako se do knihy vloží kapitola?

Pohříchu nejzajímavějším místem v celé knize tak zůstává poznámka pod čarou na s. 37, kde se kritizuje český překlad německého termínu Produktion jako „výroba“ (např. „Produktionsmittel“ jako „výrobní prostředky“), což posiluje ekonomistickou (dez)interpretaci Marxe. „Tento nevhodný překladatelský úzus by stálo za to zkoumat jako projev vlivu stalinistické ideologie (orientované na ,výrobu‘) na interpretaci Marxova díla. Výraz ,výroba‘ byl pravděpodobně zaveden kvůli ideologickému požadavku redukovat výraz pro tvořivou činnost na slovo výroba, slovo odvozené z kořene ,rob‘ (…).“

Bohužel již o tři čtyři stránky dál jsem měl intenzívní pocit, že autor říká „produkce“, ale myslí pořád „výroba“. Nic jsme se nenaučili?

Autor je filosof.