Jak se poválečná figurativní malba vyrovnávala s abstraktním uměním či s pop artem? Jak dokázala reflektovat politickou skutečnost zejména šedesátých let? To jsou dvě z mnoha otázek, které provázejí současnou výstavu v pařížském Grand Palais.
Expozice pod názvem Narativní figurace přibližuje vývoj převážně pařížských nebo v Paříži usazených umělců v rozmezí let 1960 až 1972. Díky hloubce, do níž se kurátoři Jean-Paul Ameline a Bénédicte Ajacová společně pustili, ale na druhou stranu také skrze jejich odlehčený a velmi vstřícný divácký přístup se ve skutečnosti před návštěvníkem odehrává daleko více, nežli bychom na první odhad očekávali.
Narativní figurace nikdy nebyla jednotným směrem. Jako pojem se konstituovala za pochodu – roku 1964 na výstavě Mytologie každodennosti (Mythologies quotidiennes) v Musée d’art moderne de la Ville de Paris. Gérald Gassiot-Talabot, iniciátor této akce, ze které v zásadě vychází také současná expozice, chtěl reflektovat snahu vyprávět uměleckými prostředky, která je vlastní právě zobrazující tvorbě. Otevřeně tím revoltoval proti tehdy převládajícímu pop artu a abstraktním vizuálním tendencím, které když přímo nezavrhovaly zobrazování, tedy figuraci, tak ji záměrně zplošťovaly a redukovaly, samotné „vyprávění“ pak degradovaly na přežité, vyčerpané schéma.
Smrt Marcela Duchampa
Celá historická kontroverze může být představena cyklem pláten Žít a nechat umřít aneb Tragický konec Marcela Duchampa (Vivre et laisser mourir ou la fin tragique de Marcel Duchamp). Kolektivní dílo tří malířů – Gillese Aillauda, Eduarda Arroyoa a Antonia Recalcatiho – jednak kriticky parafrázuje několik z Duchampových vlastních děl, zejména ale fiktivním vyprávěním zachycuje autorovu vlastní smrt, a to včetně pohřbu, na kterém mezi „svědky“ nechybí ani Robert Rauschenberg jako zástupce a zakladatel amerického pop artu.
Nejde tu samozřejmě o banální apel namířený proti abstrakci či konceptualizaci umění. Naopak příslušná figurativní tvorba se ve své skladbě neopírá pouze o naraci. Dokáže aplikovat a užít reference (směřované například právě k Duchampovi) či konceptualizace stejným způsobem jako umění nezobrazující. Jinak řečeno, vyprávění zde nespočívá ve své zobrazivosti či realistické popisnosti, ale právě ve snaze vyjádřit se přímo, bezprostředně k současnému aktuálnímu dění, a to již v předstupni zobrazení, v samotném aktu myšlení.
Politická figurace
Tuto skutečnost lze pochopitelně nejlépe nalézt v politickém diskursu, tolik směrodatném pro 60. léta. Zde nastupuje čitelná a dnes již potvrzená role narativní figurace. Také zde se díla této tendence pohybují za symbolickou, ale dobově exponovanou hrou popartového tvarosloví, aby mohla popisovat, partikularizovat, rozkládat, kritizovat, prostě sdělovat. Ústředním dobovým tématem je z mnoha důvodů zpřítomňovaná válka, konflikt a násilí, ať již ve Vietnamu, na Blízkém Východě v podobě čínské „kulturní revoluce“, či mnohem blíže, v kulisách květnové Paříže roku 1968.
Takovýmito generalizacemi, v kterých bychom mohli dále pokračovat, bychom však zabředli do osidel falešného dojmu o soudržnosti celého popisovaného uměleckého proudu. Ve skutečnosti však můžeme sotva mluvit o jednotnosti, což nejlépe dokládá vzrušená, místy konfliktně vyostřená diskuse jednotlivých umělců mezi sebou i navenek, jejíž záznamy lze na výstavě zhlédnout. Pod stále vágní pojem Narativní figurace tedy bývá řazen jak realismus Gillese Aillauda, tak snivé vize Jacquese Monoryho, symbolická plátna Erróova stejně jako například koláže Petera Klasena. Výstava tedy daleko více otevírá mnohost a rozmanitost přístupů k naraci nežli samotná autentická témata. To se odráží také v užité technice, která je polarizována mezi tradiční řemeslnou aplikaci a experimenty s kombinovanou technikou (koláže či asambláže).
Analogie v hudbě
Pařížská výstava divákovi představuje výtvarné umění v období, ve kterém muselo hájit a potvrzovat svou figurativní linii (role amerického pop art je v tomto podobná, ale jinak odlišná), a tudíž sublimovat a vytříbit svébytné výrazové možnosti. Šlo tedy o směřování z jasným cílem: vytvořit nové způsoby zobrazení. Divák snadno nalezne analogii s dobovou hudbou či literaturou, které prodělaly podobnou „kontra-revoluci“ o něco dříve a také s různým úspěchem a trvanlivostí.
Například atonalita v hudbě se totiž nestala platformou, která by dokázala zpochybnit její původní (vlastně narativní) schémata. Tedy alespoň ne tak, jak to dokázalo a obhájilo nefigurativní výtvarné umění. Přesto však řada umělců vystoupila konkrétně proti Arnoldu Schoenbergovi, aby obhájili původní řád, a to nejen ve směru tradiční tonality. Narativní figurace však vůči nefigurativnímu výtvarnému umění zformovala zcela jinou opozici než tradiční odpůrci Schoenbergovy hudby. Těm šlo opravdu o regresi, návrat k původnímu hudebnímu jazyku. Na druhé straně malíři, jako jsou například Arroyo, Monory či Rancillac, se nikam nevraceli a neváhali svobodně experimentovat s konstrukcí vlastního jazyka příslušejícího dobové situaci. Přesně toto má ukázat současná výstava Narativní figurace.
Dnes?
Jako taková tedy Narativní figurace předznamenává témata a koncepce, jež dodnes neztratily na své zajímavosti a atraktivnosti. Může to být kombinace technik, politická nevybíravost a zejména snaha zachytit to, čemu lze i dnes říkat příběh, i když bude konstruován nelineárně nebo bez akcentace nějaké konkrétní pointy. To vše promlouvá aktuálně, srozumitelným jazykem a ne jen dobovou dokumentární atmosférou roku 1964, kdy byla značná část z vystavených děl prezentována na zmíněné expozici Mytologie každodennosti. Mimochodem, téhož roku, kdy Nobelovu cenu získal Martin Luther King a Jean-Paul Sartre ji odmítl.
Za tím vším stojí vyprávění a jeho strategie, stejně jako budou stát za dneškem. Jak k tomu dokládá Hervé Télémaque v rozhovoru pro katalog k současné výstavě: „I já sám jsem vlastně příběhem.“
Autor studuje filosofii, historii a práva.
Narrative Figuration: Paris, 1960 – 1972.
Paříž, Grand Palais, 16. 4. – 13. 7., kurátoři: Jean-Paul Ameline, Bénédicte Ajacová.