Budeme lepší, než jste byli vy

Přijel jste na Letní akademii Evropa 1968–2008 s panelovým vystoupením na téma Šedesátá léta: Evropa v pohybu – za mír, svobodu a spravedlnost. Jaký byl rok 1968 pro vás osobně?

Bylo mi dvaadvacet, byl jsem v té době v Paříži a osmašedesátý jsem prožil jako mladistvé dobrodružství. Podílel jsem se na tom hnutí. Pobýval jsem ve Francii už dva roky, takže jsem dost dobře vnímal, co je v sázce, a považoval to za zcela legitimní. Vzhledem k mým předchozím polským zkušenostem bylo vše samozřejmě ještě více strhující. Zároveň jsem však, hlavně díky častým návštěvám v Československu a kontaktům s aktivisty pražského jara, nabyl dojmu, že všechny ty zápasy, cíle a mobilizace v Československu, Polsku, Francii či jinde se kdesi sbíhají. Dnes vím, že homogenita byla spíš iluzorní.

V jakém smyslu?

Tato hnutí se někdy mohla vzájemně podobat formou, ale obsahově si byla zásadně nepodobná. A tento paradox tkví ve skutečnosti, že na Západě bylo cílem změnit systém a fakticky došlo jen k modifikaci pravidel téhož systému. Zatímco na Východě se v záměru pouhé modifikace systému skrývala jeho hlubší změna, jakkoli k ní nedošlo hned. Jedním z indikátorů odlišnosti byly i velmi rozdílné reakce jednotlivých států. Ve Francii následovala represe, byla to však jen represe chvilková. Držitelé moci pochopili velmi záhy, že je třeba přistoupit k reformám, a následovali tak obecnou tendenci sociálního hnutí. V Československu, jak víme, přišla intervence a po ní dvacetiletá cesta pouští. Stejně tak v Polsku došlo k velmi násilnému potlačení a následovala cesta pouští až do celkové změny systému.

Je možné přesto rekonstruovat jakousi společnou, obecnější základnu, jež v roce 1968 propojovala racionální a emocionální stránku hnutí a stejně tak i Východ se Západem?

Jsou zde podobnosti v některých strukturálních příčinách. Domnívám se, že sovětský model vývoje vstoupil do velké krize, stal se neschopným držet krok s modernizací. To byl případ Československa, ale stejně tak svým způsobem i případ Francie či jiných zemí. Vývojový model byl v krizi, to znamená, že strnulá, zkostnatělá a rigidní stránka tohoto modelu zabraňovala lidem v rozvoji a znemožňovala v zemích, jež prožívaly „třicet slavných let“ (poválečného hospodářského růstu – pozn. M. K.), sklízet plody tohoto rozmachu. Jednu z překážek tvořila tedy zkostnatělost institucionálních struktur.

Druhým společným bodem, který s tím však souvisí, je příchod nové generace, která právě vstupovala do univerzitního věku, a její roztržka s životní zkušeností rodičů. Tato mladá generace se stavěla buď proti tomu, co dělali její rodiče během výstavby takzvaného socialismu na Východě, anebo proti omezenosti a anachronismům na Západě. Pokud jde o stimuly tohoto hnutí, ať už vzbouřeneckých skupinek ve Francii nebo budoucích disidentů v Polsku a v Československu, tu šlo navíc ještě o další věc, totiž o jakousi oidipovskou revoltu vůči rodičům, snahu říci jim: „budeme lepší, než jste byli vy“. Což ve Francii znamenalo: „obnovíme francouzské odbojové hnutí, skutečné odbojové hnutí“ – s odkazem na to, že Francie byla za války nejen zemí odboje, ale také zemí kolaborace. Na Východě se zase potomci bývalých či stávajících komunistů netajili jinými ambicemi: „my vybudujeme skutečný socialismus, vy jste jen zradili jeho ideály“.

Dalším společným bodem byla necitlivost těchto skupinek vůči blížícímu se nebezpečí. Byli natolik propojení se stávajícími režimy – pokud šlo o postavení a zásluhy jejich rodičů –, že se v boji odvážili jít velice daleko. Další společný generační fenomén představuje vznik silné poptávky po vzdělání, jíž se musely přizpůsobit dříve vybudované struktury. A pravda je, že zejména v případě západních zemí vedly tehdejší události k zásadní přestavbě vzdělávacích struktur. Méně už to platí pro Východ, kde se před podobným vývojem zkrátka zavřely dveře.

Co vás vlastně přivedlo k sociologickému zkoumání střední a východní Evropy?

Je to moje osobní a trochu složitá historie. Do Francie mne vyslal můj tehdejší profesor z varšavské univerzity Zygmunt Bauman, měl jsem studovat strukturalismus u Lévi-Strausse. Studoval jsem tedy v Lévi-Straussově semináři, a jakkoli to bylo nesmírně zajímavé, postupně jsem dospěl k názoru, že mám chuť věnovat se spíše tématům s vazbou na francouzskou politickou realitu, nebo řekněme na okolní politický svět. A tak jsem postupně měnil obor studia. Vystudoval jsem Sciences-Po (Institut politických studií v Paříži – pozn. M. K.) a pak jsem se začal specializovat na střední Evropu, protože zde jsem mohl propojit svůj aktivismus se znalostí věci a vědeckou analýzou. V té době jsem už ale byl zcela prost levičáckých iluzí a byl jsem antikomunistou, nikoliv proti ideji samotné, která existuje beztak jen na papíře, ale proti komunistickým režimům.

Cestoval jste do Československa také v období normalizace?

Přestal jsem do Československa jezdit v dubnu 1969, ve chvíli, kdy poslali Dubčeka jako velvyslance do Turecka. Učinil jsem tak zkrátka a dobře proto, že mne od toho kamarádi odrazovali, že se zostřovaly kontroly na hranicích, a navíc jsem měl tehdy ještě polský pas a nechtěl jsem, aby mne poslali zpět do Varšavy. A tak jsem toho nechal. Mimo jiné i kvůli tomu, že jsem byl sledován českou státní policií. Poprvé jsem se vrátil do Československa až v Gorbačovově éře, v roce 1987, s pověřením od francouzské vlády, které mi mělo zajistit ochranu před obtěžováním Státní bezpečností.

Nakonec mne StB obtěžovala tak jako tak, když jsem šel navštívit Petra Uhla, přítele právě z šedesátých let. Přesto jsem si udržel mnoho vazeb na disidenty, ale centrum mých kontaktů, řekněme moje skutečná síť, bylo spíše v Polsku a v Maďarsku. Jen málo v Sovětském svazu a v Československu. Po celou dobu jsem spolupracoval například s Pavlem Tigridem. Podnikli jsme spolu několik akcí, zejména na podporu hnutí Solidarita a KOR – polského Výboru na obranu dělníků. Čas od času jsem vídal i české přátele, kteří byli v situaci jakýchsi polodisidentů. Nepřímo jsem velmi pomohl Chartě 77 tím, že jsem vydával texty, analyzoval je, popřípadě plnil úlohu odborníka, když se o věc zajímali francouzští diplomaté.