Nějak se bojím, že snad s přicházejícím stářím přestávám světu kolem nás rozumět. Ne na úrovni univerzální či konceptuální, kde to člověk od sebe ani nečeká, ale na úrovni každodenních okolností, jimiž nás soudobá společnost obklopuje. Tak třeba naši radní vymysleli na nás Pražáky nový bič: za znečišťování (například odhozený nedopalek) může být ve správním řízení pokuta až třicet tisíc Kč; tedy více než třeba za podstatné překročení povolené rychlosti v autě. Je papírek na zemi opravdu nebezpečnější než řítit se sedmdesátkou přes přechody? Městští strážníci už jistě tuší, kdo budou ideální cílové skupiny. Zkušeně se budou věšet na rodiče s malými dětmi, jež potřebu čůrat pociťují a sdělují na poslední chvíli a pouliční strom se stává maximem dosažitelného, a na pejskaře, neboť psí střeva pracují přece jen jinak než kozí a zasažené místo zůstane prokazatelně znečištěno. A navíc: psí čůrání znečišťováním není? Nebo to se bude muset také odchytit do sáčku?
Obdobně nerozumím představě inženýrů našeho vysokého školství, že místo senátů a vědeckých rad mají být vysoké školy řízeny správními radami, v nichž budou zasedat představitelé firem, podnikatelé a další akademicky nezkažení zástupci lidu. Prý to tak na Západě je. Ano, ale tak, že ve správní radě sedí zástupce firmy, která univerzitě dala dvě stě milionů, a ten má tedy právo dohlížet, aby byly smysluplně využity. Až se peníze dočerpají, sám s úklonou odejde. U nás tam budou tito akademičtí správci dosazeni, protože mají velká jména či velkou moc. Už vidím protažený obličej pana rektora, s nímž bude pražskému radnímu vysvětlovat, že za členství ve správní radě UK bohužel nedostane tři čtvrtě milionu ročně, jako mu dávají za radění městské společnosti Kolektory. Kdyby bývali zavedli tuto novinku dřív, mohla se jistě dnes nějaká univerzita pýřit nad správní radou ve složení Kožený, Krejčíř, Košťál, Mrázek, Soudek, Železný; i oni byli přece ve svých zlatých dobách vnímáni jako následováníhodní kapitáni českého průmyslu a služeb. Kmotr podsvětí by si jistě býval rád vzal na starost právnickou fakultu, jež by pod jeho dohledem vychovávala absolventy, kteří by byli zcela adekvátně vybaveni na praxi v jeho službách. Předměty typu Obhajoba obchodníka s lehkými topnými oleji jsou přece pro praxi mnohem užitečnější než Římské právo.
Podle čeho se budou vybírat zástupci veřejnosti? Podle toho, jak moc jsou veřejní? A do škol se budou rozdělovat podle toho, k čemu mají blízko? Vrhačka Fibingerová na FTVS, Sagvan Tofi na AMU? V takovém případě máme naději, že k nám na FF UK by mohl být přidělen Karel Gott. „Otevřu si občas knížku večer anebo když jsem v hotelu nebo v letadle. Ale to, co já čtu, to jsou takové faktografie dějin a s pohledem i jako do budoucna, protože se zajímám hodně o historii, něco o tom vím, tak si umím odhadnout budoucno, protože v budoucnosti chci ještě prožít zbytek života,“ prozradil v jednom loňském rozhovoru. V hlavě to má – na rozdíl od pochybujících akademiků – srovnané: nejenže o minulosti něco ví, ale jasně po hegeliánsku vysvětlí, k čemu že je takové vědění dobré. Ústavy vyučující dosud jen dějiny nabídnou obory propojené minulosti a budoucnosti, což je jistě učiní atraktivnějšími pro maturanty váhající mezi studiem neurofyziologie a estetiky.
Kafkovy prózy jsou – kromě mnoha jiného – také o ztrátě hranice mezi banálním a fatálním, privátním a veřejným a o tom, že svět binárně opozičních vztahů se hroutí. A přesně tuhle ztrátu hranice máme dnes u nás jako na dlani. Český plebejec neuznává, že někde začíná hájemství odborníků. Politici se stávají na chvíli odborníky na architekturu, na chvíli klimatology, na chvíli tvůrci školského systému. Na základě svodky či dojmu, který právě cítí. Celebrity pak řeší svět i bez těch svodek.
Když členové Beatles v půlce šedesátých let vyslovili pár vět na téma Ježíš Kristus, bylo to vnímáno jako roztomilé darebáctví. Dnes paní Bubílková ve veřejnoprávní televizi utváří u statisíců lidí stereotypní pocit, že světu kolem zcela rozumějí a že to se světem není ani tak složité, jak si o tom povídali včera v hospodě. Celebrity dorazily do Senátu a politika si osvojila postupy bulvárních promotérů. Paroubek jezdí po kulturácích s Krampolem, Vondráčková zazpívá na předvolební kampani třeba Strany českých Eskymáků. Nastalo zmatení.
Ve starých dobách klaun věděl, že smí přijít až na tlesknutí, má předvést své číslo a pak šoupat nohama u dveří a čekat, zda pro něj od stolu přiletí ne zcela ohlodaná kost. Plebejci si to zaobalili do mýtu, že za to ale klaun smí vládci říkat pravdu. Smutný to obrázek, ten stalinismu posluhující Werich, řeklo by se. A ono ejhle: prý moudrý klaun. Klauni si tedy k bavení přidali i mudrování. A šlo to pěkně dohromady: poměr mezi obojím umí moderní společnost moc hezky přednastavit a průběžně štelovat. A když se doba změní, řekne se jen: tady on nemudroval, to jenom bavil. Anebo obráceně. A klaun se takto u stolu zabydlel.
Celebrita ale umí jenom bavit. Zazpívá, zakroutí zadkem, ale jen pěkně rychle, protože po ní přijde pobavit zrůda, která má třetí ruku. A pak břichomluvec. Ve starých dobách by naše mediální hvězdy po pěti minutách slávy šly ke dveřím točit palci mlýnek. Ústa neotevírej, neb jsi blbý a nevzdělaný, řekl by jim přísně dveřník. Dnes zasednou ke stolu, odloží kouli, hokejku či noty a žvaní a tok jejich žvanění je zachycován a šířen, aby se každý dozvěděl, jaký že ten svět tedy je. Naslouchající se už nepopadají za břicho, ale vážně pokyvují.
Jestli se něčeho bojím, tak toho, že jednou se na fakultě budu potkávat s kolegyní docentkou Halinou Pawlowskou, přednášející předmět Užitečná literatura. V zemi, kde to strojvůdci dotáhnou až do premiérského křesla, to není představa z říše snu.
Autor je literární teoretik.