Kulturní obraz letní Prahy je už tradičně tristní. A nemyslím teď na české publikum, to nechť se po náročné sezoně pěkně rekreuje a prozkoumává umění – třeba v Chorvatsku. Jakou představu o lokální kultuře si udělají cizinci, sleduji několik let, a není to věru něco, za čím by se jeden radostně vracel. Na místě své světové premiéry každoročně Don Giovanni (naštěstí alespoň velmi slušně provedený), za dvojím rohem totéž v loutkové variantě, vydáte-li se na druhou stranu, narazíte na novou magickou show o Praze, a mezi tím vším moře černého divadla. Na vltavském břehu přilepen na národní zlato smutně okorává náš bruselský zázrak a z Hradu se tomu všemu krutě šklebí český Shakespeare. Festival lepšího letního (rozuměj „cirkusového“) divadla nás čeká až na konci srpna. Nelze se divit, že v tomto úhoru, před nímž se snad lze na chvíli schovat v několika pražských galeriích, zůstává skutečným symbolem – a zástupcem – české kultury ten nebohý Kafka na tričku. Anebo půllitr dobře vychlazené dvanáctky…