Nejvlastnější představa „evropského filmu“ je film autorský – v podstatě jako opozice k dominantnímu systému žánrových snímků amerických, bollywoodských či asijských. Přestože už uplynulo víc než půl století od doby, kdy francouzští kritici a přední tvůrci nastupující francouzské nové vlny, soustředění okolo vlivného časopisu Cahiers du cinéma, vyhlásili takzvanou politiku autorů, je osobitý styl tvůrce stále základním bodem kritického i festivalového hodnocení nejen evropských filmů. Kritici kolem Cahiers v padesátých letech minulého století svým pojetím autora (u nich výhradně režiséra) dodávali filmu sílu suverénního uměleckého druhu. Za filmového „auteura“ byl uznán ten režisér, jehož tvorba vykazovala rysy stylu či jednotného rukopisu. Tvůrce svou osobitostí vzdoroval unifikujícímu systému filmového průmyslu, což je důležité dodnes. Ve filmové teorii je koncepce autora dávno překonaná, k čemuž přispěl hned v šedesátých letech Roland Barthes svou Smrtí autora a pomyslným zrozením „čtenáře“ i výrazný recepční obrat sedmdesátých let, kdy se v zorném poli teorií ocitl nikoliv autor či dílo samo, ale divák. Ve filmové i filmově kritické praxi je to ale úplně jinak – pojetí auteura je tu stále živé.

V této Ádvojce se dočtete, jaká je situace ve francouzském filmu v dozvucích nové vlny a co zbylo z výrazného dánského manifestu „smrti autora“ Dogma 95. Rozkročeni mezi dvěma hlavními českými festivaly tohoto léta jednak revidujeme, na jakém rozcestí se ocitla současná maďarská kinematografie, kritiky ceněná jako krajina výrazných autorských snímků (zčásti představených i na letošním MFF v Karlových Varech) a zároveň přinášíme profil baskického režiséra Julia Medema – jeho retrospektivu uvede Letní filmová škola v Uherském Hradišti.