die Auguren

zerfleischen einander...

Paul Celan

NEVĚŘÍŠ

(už nebo ještě ne?) —

přece však umíráš, jako bys byl

žil.

Posbíráš v slzách

ostatky jasu

pro úsměv, s kterým tu

na stráži stojíš;

pro úsměv, s kterým se

vydáváš k lidem.

K čemu však úsměv

na Zemi, kde lidé sápou se hlady?

Kolik jich ještě musí zemřít,

aby se člověk stal

člověkem,

aby uvěřil sám v sebe,

aby se rozhostil jen a jen jas?

Jen tahle prázdnota,

jen pláč ti zůstane,

jen tahle pochybnost

tady a teď:

prostor, jejž dobýváš

světlem své smrti.

Jen ona zastaví

koloběh vraždění,

jen na ní zlámou se kosy.