Leoš Janáček
Z mrtvého domu
Deutsche Grammophon 2008, 148 min.
Nejvydařenější loňskou janáčkovskou inscenací se podle kritiky stala opera Z mrtvého domu na festivalu v Aix-en-Provence, jejíž záznam nyní vyšel na DVD. Nad Janáčkovou poslední operou podle Dostojevského předlohy se po letech sešli dirigent Pierre Boulez a režisér Patrice Chéreau, kteří spolu v 70. letech připravili Prsten století v Bayreuthu a později pak v Paříži ještě premiéru tříaktové verze Bergovy Lulu. Nyní se jim opět povedlo něco výjimečného – o to víc nás může těšit, že je to právě Janáček. Opera vlastně nemá příběh, je víceméně sledem scén z vězeňského života a vyprávění vězňů. O to těžší to má režisér. Chéreau chtěl podle vlastních slov jednak vytvořit obraz jakéhosi univerzálního vězení a jednak zpřehlednit množství minipříběhů, které opera obsahuje; obojí se mu povedlo. Na jevišti se stále něco děje, není tu nic statického, ale ani chaotického, napětí je nejen v hudbě (výtečný Mahler Chamber Orchestra), ale i v akci na jevišti. K tomu přispívá i dynamické režijní vedení záznamu – skoro jako bychom sledovali film a nikoli operní inscenaci. Je to špičková ukázka komplexního divadla. V obsazení najdeme pěvce české i cizí, vynikají zejména Olaf Bär, John Mark Ainsley, Štefan Margita, Peter Straka, Jiří Sulženko, Gerd Grochowski či Eric Stoklossa. Bonusy nabízejí možnost sledovat práci dirigenta, režiséra a jeho asistenta při zkouškách.
Milan Valden
Určitě, možná / Definitely, Maybe
Režie Adam Brooks, 2008, 105 min.
Bontonfilm 2008
Pro Willa Hayse začal nabírat den na nečekaných obrátkách, když jeho desetiletá dcerka zažila ve škole první hodinu sexuální výchovy. Kadence delikátních otázek vyústila v dohodu, že jí otec převypráví svůj milostný život, který předcházel zplození potomka. Expozice a výstavba děje do vzájemně se protínajících epizod nápadně připomíná úspěšný sitcom How I Met Your Mother (2005), celovečerní podoba shodného nápadu je však úmyslně méně komická a více melodramatická. Režisér a scenárista v sobě nezapřel cit pro pozorování spletitých mezilidských vztahů (The Invisible Circus, 2001), a i když je komponuje do úspěšného světa střední a vyšší třídy a propůjčuje jim tváře hezkých lidí, drží se v rámci dramaturgie příběhu při zemi. Jeho romantické komediální drama tak jen zlehka laškuje s klišé romantického žánru, lépe mu je ve vážnějších momentech bez sladkých slov vyznání. Brooksův recept se osvědčil, protože film má hned několik emocionálních výstupů a relativní happy end stojí za to. DVD se bonusy pochlubit nemůže.
Lukáš Gregor
Matka a smrt / Death and the Mother
Režie Ruth Lingfordová, 1997, 11 min.
youtube.com
Díky postupnému zpřístupnění mezinárodních filmových archivů (například britské BFI) na YouTube má i český zájemce možnost objevit řadu dříve nesnadno přístupných děl. Může se seznámit například s díly současné britské animace, jejímiž výraznými představiteli jsou Paul Bush, Phil Mulloy či Ruth Lingfordová. Ačkoliv patří ke generaci dnešních skorošedesátníků, animaci se začala věnovat až v pozdějším věku, poté, co řadu let pracovala jako ergoterapeutka s duševně nemocnými starými lidmi. Na svém domácím počítači Amiga vytvořila několik skvostných snímků, zejména expresivní Death and the Mother, inspirovaný příběhem Hanse Christiana Andersena o nemocném dítěti, které si odnese Smrt. Matka bojuje o záchranu dítěte za každou cenu, ale nakonec pochopí cosi mnohem temnějšího. Překvapivý konec odkrývá otázky ambivalence mateřské lásky i spravedlivé smrti i souvislosti počátku a konce. Černobílá kreslená animace s výrazným akcentem rudé odkrývá výtvarný rukopis, zaměřený na obrysy a siluety či prolínání tvarů i jejich nečekaných podob a vizuálních metafor. Depresivní, temná malba jako by vycházela z nočních můr Lingfordové pacientů, její symbolický význam je však mnohoznačný.
Kamila Boháčková
Flying Lotus
Los Angeles
Warp records 2008
Při vystoupení na letošním Sonaru působil trochu ztraceně, asi jako Alenka v říši Kyklopů. Zatímco se na vedlejším pódiu u mikrofonu svíjela Miss Kittin, hecující davy módním minimal electrem, Flying Lotus se pohupoval pokorně skloněný nad mixem a pomalu rozvíjel svůj magicky rozechvělý svět rozverných breakbeatů a čínskou operou ve vzduchu. Při poslechu warpovského debutu (první deska 1983 na Plug Research) californského producenta Stevena Ellisona alias Flying Lotus mi dochází, jak moc jsme si zvykli na estetický sadismus hudebníků a roztodivné extravagance autorských rukopisů. Kolo se otočilo. Tahle deska je prostě ohleduplná. Los Angeles je album zalité medovou hebkostí s pleskajícími hip-hop beaty, kde Flying Lotus načrtává efemérní momenty instrumentální a vokální křehkosti ve stylu Efterklang, naráží na Daedeluse, ale jen aby v černobílém zrnění vyhladil jeho rozdováděné vlny retra do hladka a v místě, kde by se Amon Tobin rozhodl zrecyklovat půlku šroťáku, tu ženská ruka lehce projede struny loutny a zvuk promění v ptačí perutě, které se rozstříknou po obloze v chomáčích pampeliškového chmýří. Přesto mi vrtá hlavou – je na téhle desce opravdu něco výjimečného? Vlastně ano, Flying Lotus je výjimečně laskavý a poslouchat jeho album není intelektuální výzva, ale úleva.
KnofLenka
Deadbeat
Versionist Carmot EP
Wagon Repair 2008
Scott Montheit alias Deadbeat se za poslední tři měsíce objevil v našem dosahu hned několikrát. Nejdříve v červnu na Spermu v Praze, pak na bratislavském Wilsoniku a těsně před prázdninami na polské Nowé Muzyce. Zatímco na pražské přehlídce zvolil trochu abstraktnější notu a jeho set spíše šuměl, než odbíjel, u obou našich sousedů Scott pořádně prozkoušel soundsystémy. V té době měl už totiž hotovou svou aktuální EP desku Versionist Carmot, kde mají dříve upozaděné dunivé beaty hlavní slovo. Jeho styl se na EP sice stále drží dubových berliček, ale méně prostoru dostávají zelektrizované „postreggae“ motivy a Deadbeat směřuje k beatovému minimalismu. Proti očekávání tenhle vývoj jeho hudbu neoslabuje, ale spíše jí dodává energií, kterou disponují tradiční styly taneční muziky. I proto účinkují elektronické vsuvky a ruchy jako živá voda na Deadbeatovu mnohdy monotónně působící tvorbu. I v jeho zahraničních setech bylo znát, že spíš než na promyšlenost a zadumanost nyní sází především na jednoduchost a taneční potenciál. Versionist Carmot je možná jen malá odbočka, ale nadějnější by bylo, kdyby byla předzvěstí podobně znějícího regulérního alba. Deadbeat je každopádně originál, který na aktuálním EP dokázal, že na umění umí povýšit i klasickou taneční hudbu.
Ondřej Stratilík
Russian Circles
Station
Suicide Squeeze Records 2008
Chicagská trojice stylově zapadající mezi slavnější Pelican, Isis a Red Sparowes, vyvolala velký rozruch v postrockové sféře albem Enter (2006), plným melancholicky tichých pasáží, které střídají bouřlivé erupce hlukového hněvu. Na desku Station jsem se těšil s očekáváním podobného zážitku. Jestliže po poslechu Enter jsem byl nadšený, Station ve mně vyvolává rozpaky. Je to stále charakteristický rukopis Russian Circles, ale přece jenom něco postrádám: skladby splňují určitý standard, vytrácí se však živelnost předchozích nahrávek, která je nahrazena spíše metalovou industriálností. Kupodivu převládají klidné pasáže, jež evokují nálady připomínající Explosions in the Sky. Station zkrátka vytváří dojem průměrnosti, typická smršť jako Death Rides a Horse nebo Enter zde zkrátka chybí. Mám dojem, že se kapela začíná ubírat trochu jiným směrem. Jako by přirozenou emocionalitu střídala technická propracovanost, sugestivní atmosféra je nahrazena nucenými intermezzy. Zda to je logický vývoj nebo experiment, ukáže až další album.
Martin Zajíček