Tak nám ilustrovali Švejka, paní Müllerová. A Petr Urban to vzal pěkně od podlahy. Při pohledu na jeho dílo se nelze ubránit jistému podezření, že vzniklo nikoli jako doprovod knihy, ale vžité představy o ní, kterou autor nepříliš dovedně spojil s vizualitou Steklého filmové verze. Vzniklý celek tak rozhodně není žádným propracovaným dílem, nýbrž trestí ladovské bodrosti, pivrncovské nablblosti a galerie slavných i zapomenutých českých herců. Chtě nechtě se vracíme k problému, které má český národ s mnohými kanonickými díly své literatury. Stávají se z nich mýty o sobě samých a z těchto mýtů pak plyne pevné přesvědčení, že ty knihy opravdu takové jsou. Že Máj je krásná báseň o lásce v květnu a Švejk že je pásmem pivních historek o lenosti a hlouposti. Není pochyb o tom, že díky těmto generalizacím přežívají klasikové ve školních čítankách a na vývěsních štítech pivnic. Zároveň ale není pochyb o tom, že se takto samovolně a s pivrncovským úsměvem ochuzujeme o díla světového formátu, jakým bezesporu je i Haškův Švejk. Lidový kreslíř Urban ať se nehněvá, on je jen obětí oživlého mýtu.