Když rozumem kráčím v ústrety

vlahému poklidu každého dne,

poddajným odpoledním, širému, přirozenému

spánku a když už nevzdoruji povětří,

jež mě teď laská, nehybné a stejné

— chuchvalec hlasů nechává mě projít,

obletují mě vůně ulic,

vzdávám se nárožím náměstí,

tvářím starců a dívek a plná lásky

shledávám výmluvy, jen abych mohla zůstat —

náhle se vrací atlantický den.

Vysoké světlo, fanfáry světla,

dálka se otevírá. Stačí ten mléčný

třpyt v žaluziích, husté a hluboké

pukliny stínu, oslnivá svěžest

a vlání větví pod balkóny,

toto je léto a v nebi je moře.

Město se zvedá a hnáno brízou

houpavě plachtí. Vyzvány výškou,

mé smysly bez kotvy a bez zátěže,

puštěny ze řetězu, volní tuláci,

samy a absolutní víří vzduchem

a domů posílají hrozné zprávy.

Zprávy: zatímco v domě každý předmět

nachází šuplík nejpříhodnější,

stávám se sama sobě vedlejší.

Látka se odpařuje.

Na obzoru je znovu temný ostrov.

Nechej mě vejít, hustá matérie,

nastav mi ústa. Dones mě až na kraj,

obklop mě, vyznač laskáním mé konce

a tíhou svého těla dej mi tělo.

Je to však lék, z kterého vzchází bolest.

Z italštiny přeložil Jiří Pelán.