Francouzský bohemista píše o kontrapunktu Demlovy halasnosti: jsou jím ty nejtišší zvuky a hlásky těch, kteří nejsou vidět.
Dílo Jakuba Demla je syceno, snad až přesyceno – Slovem. Jistě je to vliv katechismu, v němž se praví, že Slovo Boží se vznášelo nad vodami, stalo se tělem a každý křesťan je rozšiřuje svou vlastní existencí. Tak zní smysl Evangelia čili „dobré zvěsti“, kterou kněz Deml vezme „doslova“, jelikož svou literární dráhu započne Slovem k Otčenáši Františka Bílka (1904). Ale také to je jev generační, Deml je duchovním synem Otokara Březiny, který ze Slova učinil žhnoucí oheň, který má člověka vynést na úroveň kontemplace kosmu. V této Březinově touze jde Deml dál svou zanícenou výřečností, i kdyby jen zlostnou, s níž se seznámil v díle Léona Bloye, zprostředkovaném Josefem Florianem, a uplatnil ji v četných rozhořčených pasážích Šlépějí a celém Zapomenutém světle. Avšak nespěje tato posedlost slovy u Demla jen k hlučnému umění?
Nemluvná mluva
Ve skutečnosti je Demlovo dílo plné polohlasně se modlících stvoření a pobrukujících si samotářů, „hučení větříka tichého“ (První královská 19, 12). Toto mumlání, jeho vlastní mumlání básníka, je kontrapunktem k halasnosti, tedy protiváhou, která mu dá vyniknout.
Tak sestřička v Hradu smrti (1912) zpívajíc nezpívá „hluboko pod zemí, v klenutém sklepě kupeckém“: „Ona tedy zpívala… Byl to hlásek kuřátka násilnĕ osleplého […]. Byl to hlásek pramínku, vyluzovaný plaše v dutinĕ lesního drnu na ulomené vĕtvičce […]. Hlásek, jediné kvítko, chudobka v prstech sirotkových. Jediné svĕtýlko, jdoucí a prokmitávající kořáním noci.“ Lidský hlas je přirovnáván ke hlasům zvířat (hlásek kuřátka) a přírody (hlásek pramínku). Hlas, který je vytržený z jazykového systému a omezený na svůj fonetický aspekt, nachází své opodstatnění v prosté fyzické účasti v řádu stvoření. Proto si Deml vzal za poetický model zpěv ptactva, jak je to patrné z jeho úprav básně Slavík Svatého Bonaventury, kterou v roce 1912 přeložil z latiny a záměrně ji vydal v malém formátu, neboť „věci malé snáze uniknou očím“. Jinde je mu poetickým modelem dokonce řeč rostlin, a to v populární sbírce Moji přátelé (1913), jakési litanii složené z „malých básní v próze“ adresovaných květinám, které jakožto polomodlitby, polochvalořeči či Fioretti napsané v důvěrném františkánském duchu mohou být považovány za cvičení v sestupování pod práh lidského jazyka ke komunikaci subtilní a přirozené, jaké by mělo být mezi tvory dosaženo. Tento podprahový jazyk se podobá rajskému stavu beztíže, vlastnímu světu Boha, který můžeme zakusit při rozjímání nad rostlinami, ptáky... ale i anděly, kteří „v naší atmosféře jdou pomaleji, tak jako člověk chodí pomaleji ve vodě než ve vzduchu“ (Nebe se jiskří mlékem,1923). Nemluvnou mluvou člověk může napodobit pomalý vzdušný rytmus andělských zástupů, a tak se začlenit do nebeské hierarchie spatřené v krajině, kde „nebe se jiskří mlékem, slunce svítí, listí opadává, borovice oživují“.
Otec, Matka a dítě
Po pravdě řečeno tato touha po sestupování je přítomna v celém Demlově díle. Dokonce se odvažuji interpretovat známé autorovo gesto psát v němčině, v jazyce, kterým mluví jen „primitivně“, což okázale přiznává v české předmluvě k Písni vojína šílence (Das Lied eines wahnsinnig gewordenen Soldaten, 1935), jako projev hledání způsobu, jak znovu dosáhnout agramatické svobody dětského žvatlání, jakou znala i „zaumná poesie“. Podobný postup se vyskytuje v záměrné nedokonalosti Šlépějí, v nichž vznešený tón střídají bláboly. Lze se domnívat, že k napodobování hlouposti jej vede jakési rozkošnictví, odrážející se v jeho náklonnosti k pologramotným venkovankám, mlčenlivým jako jeho matka, jakož i k otupělým opilcům a toulavým psiskům. Ostatně nedůvěru k sofistikovanosti jazyka, která je koneckonců umělá, Deml sám a po svém způsobu teoreticky rozvedl v próze Hlas mluví k slovu (1926), v níž například rozlišuje slovo a hlas, který také může být „polohlasem“. Snad ale více než v dílech se klíč k tomuto sestupování nachází v Demlově korespondenci (ačkoli hranice mezi listy a knihami je u Demla hodně tenká). V obdivných dopisech zaslaných sochaři Františku Bílkovi se Deml vidí jako člen fantasmatické rodiny, v níž Březina ztělesňuje otce, Bílek Matku a on sám je dítětem (nemluvňátkem, v latině in-fans, tj. tím, který ještě nemluví). Svěřuje se: „Ó buďme klidni, sladký Příteli, Vy Matko má […]. Ó jak jsem klidný – a jak sladce se mi odpočívá ve vašem objetí – žvatlejte, a modlete se, není třeba vybírat slova, ty modlitby Církve nám dostačí, a třeba nemluvte, jen tak polohlasitě (ať neslyší a nevšimnou si okolojdoucí) prozpěvujte mi nějakou píseň ke chvále Panny Marie a Ježíše.“ (Babice, 8. 9. 1904; PNP). Jak vidno, polohlasné mumlání je vyjadřovací způsob, v němž se dětské žvatlání a modlitba pokorného věřícího slévají v jistý druh jemného primitivismu. V jednom pozdějším dopise se Deml k dítěti přirovnává slovy: „...chci žvatlat vlastním jazykem – modlete se (prosím pokorně za tuto těžkou práci) se mnou za dar jazyka – a za svatou čistotu.“ (duben 1905?; PNP).
Svým náměsíčným přístupem k řeči nás Deml zasvětil do orfismu, a to prakticky ve stejný okamžik jako Rilke – a oba v návaznosti na Verlaina.
Společenství svatých
V české poesii neustále narážíme na ozvuky demlovské poetiky. Připomeňme ty, které přitahují pozornost svým jemným laděním Slova, tedy oním okamžikem, kdy si básník prozpěvuje, pobrukuje „jen tak polohlasitě“. Reynek: „Viděl jsem stařenu v kostele […] vetchá jako prach […] a […] ru[ka] byla [...] bolestně milá svou výmluvnou bezmocností…“ (Stáří, Had na sněhu, 1924). Holan: „Mlčící jabloně! slovo jablka ústa má by chtěla –/ k vám z lože sestupuji, přicházím – – A přece od.“ (Smrt umírajícího na sadě, Vanutí, 1932). „Ne, nech mne, děsím se, že k lyře tajemství/ měl bych se rukou stát,/ kde příliš sebou jsi, tam básníci jsou tví –/mne nechej vát, jen vát.“ (Modlitba, Vanutí). Holan dokonce zasvěcovateli Demlovi splatí svůj dluh věnováním básně Troufalost, napsané v padesátých letech, v níž se sní o básni, která by byla „neviditelná“: „Toužil jsi už dávno napsat báseň/ tak prostou a průzračnou, že by byla neviditelná,/ nikomu na obtíž zde, ale možná čtená/ andělem!...“ (Bolest, Sebrané spisy III).
Ale toto zasvěcení do orfismu překračuje záběr literární vědy a směřuje k tomu, co bychom mohli nazvat metafyzikou komunikace. Při žvatlání je komunikace dvakrát ohrožena: jednak neslyšností hlasu, jednak nepozorností okolního světa. Zdá se, že žvatlání zůstane nepovšimnuto, nevyslyšeno, že skřivánek na nebi zpívá nadarmo, že maminka poslouchá švitořící děcko jen na půl ucha a že sestřička ve sklepě zpívá pro nikoho. Avšak není-li její hlas určen někomu konkrétnímu, její „polohlas“ uslyší veškeré Tvorstvo, aspoň podle věřícího Demla, který ví, že tyto zvoučky budou vyslyšeny všeslyšícím Bohem (jenž dokáže zachytit i infrazvuky, můžeme-li to tak říct), ale také zachyceny v síti, kterou na zemi tvoří všichni žvatlajících tvorové, společenství svatých a modlících se. Svou skromnou zbožností tato neohraničená rodina nastavuje polohlasně proneseným slovům velké anonymní ucho, takže se mumlání neztratí.
Svým konáním nám Deml umožňuje mimo rámec víry nahlédnout dění této polohlasné neartikulované řeči, jíž se člověk připodobňuje k tomu, co v přírodě sice mluví, ale nesnaží se být slyšeno. Tedy onu slovní činnost, „mluvení o samotě“, která nemusí nutně spočívat ve sdělování významu a v rozumovém chápání, ale může být docela prostě vyjádřením instinktu, reflexu a extáze. Deml nás podněcuje ne-li k odhalení smyslu těchto nesčetných, pomíjivých a skoro vždy neslyšených projevů – našeho žvatlání, tak alespoň k tomu, abychom si o nich udělali představu, a také nám snad vnuká myšlenku, že je jimi tvořeno velké mumlání neviditelného společenství.
Autor vyučuje českou literaturu na univerzitě Sorbonne Paris IV.
Přeložila Lucie Koryntová.