Moravský básník Pavel Petr (1969) je bezesporu zkušeným autorem, jenž v počtu svých sbírek již překonal desítku. Nyní přichází s posledním dílem svého elegického triptychu: po sbírkách S tebou tmavé louky roztroušených ostrovů (2004) a Řeckořím (2006) uzavírá cyklus skladba Ve spánku sluncem jsi voněl.
Sbírka je skutečnou skladbou an sich: trilogie se vizuálně, výrazově i motivicky téměř nemění a tvoří jediný tok, dávající zaznít tu celé větě, tu pouze pár tónům. Třetí díl dosavadní poetiku celku – alespoň v náznaku – shrnuje: pauzy, závorky, prázdné středy, důležitou roli hrají obrysy, hrany a tvary. Svérázný styl (místy rozepjatý až k syntaktické nelogičnosti) přece jen jistých změn doznává – zatímco první sbírku poznamenaly podivné inverze (na způsob antických „zlatých“ veršů), nyní dominují chiasmy: „V lodi je už více vody než v okolním moři./ Než v celém okolním moři je v naší lodi už více vody“. Snaha opravit verš, vyjádřit jej přesněji či alespoň zachytit v paměti neustává. Paměť je ostatně jedním z témat trilogie – jako prosvítající podmalba, jejíž motiv Petr používá.
Žánrově se Petr svým cyklem hlásí k elegii, zde k elegii erotické. Antika občas probleskne v jemné narážce či překvapující souvislosti („V jeho pootočení hlavy je celé předměstí,/ Scipion z Horního Nigeru,/ snad něco změnit ještě v interiéru“), Helikónem jsou zde však především všudypřítomné Bílé Karpaty (případně Tatry). Petr často vybírá z autentických místních jmen ta, která nesou exotický nebo přímo antický přídech (Sidonie). Prozaickou domácí realitu jimi označovanou tak přenáší do jakéhosi bezčasí: „Náhlý závan větru./ Nejvyšší větve se zlomí./ Mionší“. Jména tu jsou bez obsahu, čistou erotikou. Elegičnost sbírky však spočívá především v důsledné orientaci k Ty, na něž se básník-milenec neustále obrací. Sexuální obrazy, v nichž nahé tělo je následováno „o něco pozdějším srdcem“, střídá smutek po milované bytosti. V duchu katolického slovníku (jejž Petr zcela neopouští ani zde) jde dokonce o anděla, snášejícího se v obrazu „navštívení“, častěji však přece jen o Dioskura, tři sta syrských hřebců, odštěpek mramoru, naivního oslíka… Takovýchto obrazů je Petr schopen vymyslet spoustu a neustále je variuje – v podobných pasážích se bohužel místy nevyhne sklouznutí do banality („Je nejpěknější,/ když o sobě zmiňuje, jak je pěkný“).
Vůně slunce a mráz, mše a dekadence
Přes veškerou něhu máme nakonec co do činění s láskou nenaplněnou. Vůně slunce se střídá s ostrým mrazem, nedělní mše s dekadencí: „Je ještě pro nás záchrana, že v ďábla věříme. Kdybychom nevěřili, milovat bychom se nemohli. Shoď ze sebe květy. Na nic jiného není čas.“ Nejde jen o okolní poušť, jež milence obklopuje, ale také o nenaplněné možnosti, odchod – osobní krize postavy, jejíž identita je až příliš tvořena druhým. Je v tom i jistá etická síla: přát druhému dobro, i když nás opustí. O slovo se pak hlásí paměť – aby uchovala, co je již nyní jakoby v závorce, či aby neodbytně připomínala a rušila. „Kam teď mám odejít, řekni./ Těžko to popsat – je to samota.// Taková je naše láska./ Posíláš mně pozdravení –/ příteli, nejsem jak voňavé mýdlo, které po několika koupelích ztratí hrany.“ Právě tato místa tvoří elegickou podstatu sbírky.
Trojdílnost celého cyklu vybízí ke srovnání. Přestože jednotlivé díly k sobě bytostně patří a podobají se navzájem, předchozí sbírky působí přece jen originálněji – či prostě jen třetí díl již mírně ztrácí variováním téhož. I tak ale mnoho zbude: autorská autenticita, působivost barev i zvuku nebo překvapivá – přitom nebanální – obrazivost nezastavující se ani před fotbalem („Bránit se vlastní horkostí./ Míč sklouzne ti z nártu./ Dřevařské učiliště/ s modříny a stříbrnými smrky“). V tomto případě by však přece jen o něco méně bylo více.
Autor studuje bohemistiku.