„Vstoupit do díla Jakuba Demla znamená vystavit se nebezpečí,“ napsal editor jeho Díla Vladimír Binar. Bylo to nebezpečné i pro vás?

Myslím, že vstoupit do jakéhokoliv literárního díla je nebezpečné, v tom má Vladimír Binar pravdu. U Demla to snad platí dvojnásobně. Proč? Čtenář se dostává do myšlenkového proudu jiného člověka, dost možná zkušenějšího, hlouběji uvažujícího o smyslu života a smrti. Některý proud dovede člověka strhnout hned v prvním přívalu vět; jiný je zase mírný a omývá pouze naše vlastní dojmy a pojmy, a čtenář je za to vděčen. Deml je zázračnou kombinací všech proudů, a to je neobvyklé: dovede rvavě strhnout, téměř utápět, potom zase ukonejšit a ukolébat a zhýčkat svou laskavostí. Deml se nikdy nedá obejít: je to nepřekročitelná řeka, přes kterou si každý musí postavit vlastní most poznání a pochopení. Deml je tvořivý impuls, a proto je nebezpečný.

Jak jste se s jeho dílem setkal?

Demlovo dílo jsem objevil na Harvardu, když jsem tam studoval pod přísným dohledem Romana Jakobsona a Milady Součkové. S oběma jsem často o Demlovi hovořil. Jakobson si ho velice vážil, a dokonce o něm napsal studii, jak mi sdělil. Ta se během jeho útěku z Prahy do Osla a z Osla do Stockholmu a potom do New Yorku někde po cestě ztratila. K Demlovi se Jakobson už nevrátil. Škoda, myslel jsem si. Proto jsem se Demlem v USA zabýval sám. S menšími studiemi o něm jsem pokračoval i v Japonsku – většinou vyšly v Německu.

Gymnázium i vysokoškolské studium anglistiky jste absolvoval v 60. letech v Brně: znamená to, že jste léta žil nedaleko Tasova, ale se jménem Jakub Deml jste se setkal až v USA?

V Brně jsem maturoval na Gymnáziu Vídeňská se zaměřením na matematiku a přírodní vědy, ale do Tasova jsem se dostal poprvé až v roce 1990. Demlova Bosna: Pan Vrba uvedl mne a mého japonského doktoranda do pokojů, kde Deml pracoval, přemýšlel. Bylo to úchvatné. Potom Demlův hrob, kostel v Tasově, pak Jaroměřice, Nová Říše a jiná poutní místa! Neuvěřitelné, že Deml byl tak blízko, a přece jsem ho měl objevit až na Harvardu ve Widener Library. Deml je osudový.

Svou disertační práci Jakub Deml’s Proximity to the Czech Avant-Garde jste publikoval v roce 1981, přesně v době, kdy o Demlovi vznikaly české studie v samizdatu. Jak jste se dostal k jeho knihám?

Demlovo téměř kompletní dílo bylo k prostudování na Harvardu. O to se starala paní Milada Součková, s kterou jsem se přátelil. Dodatečně jsem měl pak možnost studovat Demlovy práce na Illinoiské univerzitě v Urbana-Champaign a na univerzitě v Chicagu. Později se moji američtí a japonští studenti jezdili učit česky do Prahy na Letní školu slovanských studií a obstarávali mi Demlovy knihy z antikvariátů a od lidí, kteří svého Demla obětovali, abych já měl dostatečný studijní materiál pro jeho propagaci v zahraničí.

Vaše disertace začíná větou: „V panteonu české literatury je jen několik vyvolených básníků, kteří měli to štěstí, že se nikdy nestali klasiky.“ Tento výrok platí o Jakubu Demlovi stále. Jak vnímáte fakt, že jeho dílo nebylo s výjimkou samizdatové edice nikdy vydáno jako celek, že dnes vlastně není obecně přístupné?

Že Demlovo dílo dodnes nebylo širší veřejnosti zpřístupněno, mne nikterak nepřekvapuje. I když Deml vychází z každodenních zkušeností a někdy až malicherných postřehů o životě, smysl jeho vět dosahuje metafyzické výšky. Čtenář odchovaný konzumní literaturou a televizními seriály do smyslu Demlova díla nikdy proniknout nemůže. Takovému čtenáři bude připadat jako klášterní kuriozita a muzejní přežitek. Samozřejmě, že Deml by se vydat měl. Celý. Už proto, ze je to jeden z největších básníků, esejistů a společenských komentátorů v českých zemích. Ovšem, historicky vzato, ani básníci a spisovatelé, ba ani hudebníci a jiní umělci, skuteční umělci světového kalibru, nikoliv průměrné české buchty, to neměli v Čechách lehké. Česká mediokrita vždy byla a dodnes je mocichtivá. Takže Deml ji nezajímá.

Ve zdejší publicistice se od 90. let stereotypně opakuje, že Jakub Deml byl antisemita. Vy jste přednášel o sémiotice antisemitismu a této otázky jste se konkrétně dotkl i v práci o Demlovi. Jak se na toto obecné mínění díváte?

Jestliže Deml byl antisemita, o čemž já pochybuji a vysvětlil jsem jinde, proč o tom pochybuji, potom mne udivuje, že by to mělo někomu v současných, antisemitských Čechách vadit. Při svých přednáškách v mnohých českých a moravských městech jsem se setkal s mnohými mladými antisemity. Bylo mi nepochopitelné, že mohli nenávidět někoho a něco, o kom a o čem nic nevěděli. Nevědomost ovšem dovede plodit nenávist. Jak známo, Deml měl i židovské přátele a sponzory. V době německé okupace a perzekuce Židů se Deml svým úchvatným a diskrétním způsobem dovedl Židů zastat: on si byl vědom toho, že první křesťané byli Židé, že vlastně židovský národ byl biblickým národem vyvolených. On pochopil, že nacistické vyhlazování Židů znamenalo i vyhlazování křesťanství. V jeho díle je ta myšlenka všudypřítomná a ti, kteří to nechtějí vidět, pouze překrucují smysl Demlových prací. Nic víc.

Nedávno jsem v Třebíči zaslechla, že Jakub Deml je regionální básník. Vy jste ukázal na hluboké kořeny Demlovy poezie v evropské duchovní tradici, mj. v trubadúrské poezii a v Písmu, i na to, jak se vztahuje k avantgardě 20. a 30. let. Jaké místo má podle vás Demlovo dílo v české a světové literatuře?

Regionální je pouze móda a folklor, nikoliv básníci. Takže v Třebíči se mýlí, pokud považují Demla za nějakou regionální raritu. V české literatuře je význam Demlova díla doposud nedoceněn. Důvod je asi ten, že Deml se nedá zařadit do žádné škatulky s -ismem. Demlovo dílo stojí vně všech axiologických kategorií, a proto je mnohovýznamové, stále přítomné a podněcující. Bohužel kromě několika překladů do němčiny (a jeho německy psané tvorby), angličtiny, francouzštiny a italštiny Demlovo dílo neprorazilo na světový knižní trh. Ovšem to vůbec neznamená, že by Deml nebyl svým způsobem „světový“. Smysl Demlova díla je univerzální, i když vychází především z českomoravských podmínek a reálií. Bylo by bezpředmětné Demla zařazovat po bok světově proslulých jmen, protože by to v žádném případě jeho dílo ani neosvětlilo, ani nedefinovalo. Deml musí být světové literatuře představen v celé své komplexní povaze. Musí být představen českými překladateli.

Podobný osud „neklasika“ či spisovatele na okraji, k němuž se nicméně hlásila řada pozdějších autorů, měl v české literatuře i Demlův současník Ladislav Klíma. Vidíte nějaké obdoby mezi jejich díly a osobnostmi?

Jak Deml, tak Ladislav Klíma stáli vysoko nad českým myšlenkovým průměrem. Proto byli nepochopeni, kritizováni a zesměšňováni. Domnívám se, že oba autoři si byli vědomi toho, do jaké míry byl průměrný český myslitel maloburžoazně zakrslý, zatvrzelý k novým podnětům a provinciálně povýšený nade všechno, co mělo punc geniality. Oba autoři byli svým způsobem i didaktici: chtěli národ poučit, zlepšit, vypěstit v jakousi pomyslnou světovost. Obávám se, že se jim to ve velké míře nepodařilo. Pravda je, že ti, kteří se u Demla a Klímy učili, světově uspěli. Ti, kteří je podceňovali, zůstali tím samým průměrem, o kterém se zmiňoval již Neruda, Vrchlický, Milan Kundera, Václav Havel a Pavel Tigrid, můj vzácný přítel.