Přišli včas!

Události srpna 1968 z pohledu oficiální literatury 70. let

Jedním z nástrojů, jimiž se strana snažila v době normalizace vykreslit oficiální obraz srpnové invaze v roce 1968, byla i literatura. Všem románům věnujícím se tomuto ideologickému „upravování“ historie je společné obdobné manipulativní schéma i podobné motivy.

Jednou ze snah normalizátorů české literatury v sedmdesátých letech byl pokus o návrat k socialistickému realismu padesátých let, přičemž funkce literatury se po vyloučení rozvratných živlů měla vrátit k pozitivnímu působení na společnost. Různí autoři rozdílných generací se vydali touto cestou za výrazné podpory vydavatelů i komunistické strany.

Palec na spoušti

Důležitým záměrem byla snaha nabídnout čtenářům oficiální výklad událostí šedesátých let a zvláště roku 1968 čtenářsky atraktivní formou. První vlna těchto románů se objevila v polovině sedmdesátých let a další na začátku let osmdesátých, zřejmě jako reakce na Chartu 77.

Tyto knihy byly často vydávány v krajských nakladatelstvích, oceněny v literárních soutěžích k výročí vítězného února či květnového osvobození, nebo byly alespoň těmto výročím věnovány. Jejich autoři mohli počítat s masovými náklady (10 až 30 tisíc výtisků) a často i s opakovaným vydáváním.

Oproti důsledně schematické literatuře padesátých let se však nyní autoři snažili o čtenářsky vděčnější tvorbu, která měla být díky své popularitě mnohem lépe schopna působit na čtenáře svým ideologickým obsahem než původní socialistický realismus. Obdobný pokus o získání širokého publika pro nový výklad předchozích období probíhal v této době i v dalších populárních médiích – filmu a televizních seriálech.

Autoři přebírali některé z celkem progresivních postupů šedesátých let, ovšem nesměli jimi ohrozit optimistické vyznění díla. To je možné vidět například u Vladimíra Párala nebo Ladislava Fukse, kteří v sedmdesátých letech značně otupili svoji radikální poetiku v souladu s dobovými požadavky. Přímo na události roku 1968 se pak zaměřily texty slabších a dnes pozapomenutých autorů: ukázkovými díly jsou Palec na spoušti Zbyňka Kovandy (1975), Svědomí Františka Kopeckého (1973), druhá část románu Bohumila Nohejla Velká voda (1973) nebo antisemitský Vabank Alexeje Pludka (1974).

Chudoba, okupace, budování

Tato díla, která pravděpodobně nevznikala na přímou objednávku, přesto přinášela převážně jednotnou interpretaci československých dějin od první republiky až po posrpnové změny. Podobně jako například v seriá­lu 30 případů majora Zemana mají i autoři těchto knih snahu ideologicky jasně vytyčit a vysvětlit svět svého románu.

Všeobecně oblíbeným prostředkem se stal vnitřní monolog (zcela chybějící v klasické socrealistické tvorbě), umožňující ukázat čtenářům bližší prožitek popisovaných událostí. Hlavní děj příběhu bývá koncentrován do krátkého okamžiku jednoho či několika rozhodujících dnů, prokládaných vzpomínkami postav na související minulé události.

Životní osudy hlavních hrdinů sledují stejné schéma: nejdříve chudobné dětství za první republiky, dané proletářským či zemědělským původem a spojené s komunistickými aktivitami hrdiny či jeho otce. Poté se úhlem jejich životních osudů stala zkušenost okupace, kterou prožili zapojeni do odboje či v koncentračních táborech, a jejich aktivity končily smrtí blízkých osob. K této době se postavy neustále až obsedantně vracejí a z jejího návratu mají neustálý strach.

Budovatelské úsilí prožívali ve stranických funkcích, často byli jako osvědčené kádry vysláni do pohraničí. V sedmdesátých letech již je možné připustit omyly a přehmaty stalinského období, takže hrdinové těchto knih svou kritikou nepatří mezi radikály, kteří jen poškozovali dobrou pověst tehdejšího úsilí. V šedesátých letech hrdinové zůstávají ve funkcích, věnují se práci a pro svou zaneprázdněnost si nevšimnou postupných změn ve společnosti. Formováni svými životními osudy získávají hrdinové odstup, postupně přecházející ve víceméně aktivní odpor vůči reformním snahám.

Bude občanská válka, bude!

Interpretace sedmdesátých let stavěla před autory nelehký úkol – měla vysvětlit ještě čerstvé události. V souladu s normalizačním dogmatem jsou reformní léta pojednána jako období kontrastu ke čtyřicátým a padesátým létům, především při srovnání s osobním životem a vzpomínkami hrdinů. Narůstající zhýčkanost šedesátých let vznikla jako vedlejší produkt úspěchu budování socialismu a všeobecné nespokojenosti zneužívají bývalé elity k pokusu o návrat před únor 1948.

Mladá generace, která už nezažila válku ani první republiku, se tak nechá snadno strhnout médii, jichž se nepozorovaně chopili lidé toužící po návratu starých pořádků. Také tito záporní hrdinové mají jasný původ – jde vesměs o příslušníky bývalé maloburžoazie a kulaky, často odsouzené kvůli spolupráci s nacisty či zahraničními rozvědkami, kteří vycítili vhodnou dobu k návratu.

Změny šedesátých let jsou tedy nahlíženy jako snaha odstavit od moci dělníky ve prospěch starých či nových elit – techniků, novinářů, spisovatelů. Socialistické společnosti se totiž zatím nepodařilo vychovat nového člověka, a tak nad nesobeckou prací pro společnost stále vítězí maloměšťácká touha po mamonu, osobním prospěchu a slávě. Jediní, kteří se nenechali ovlivnit mediální masáží, jsou dělníci a ryzí komunisté proletářského původu. Ti se ovšem stávají terčem soustředěných útoků a pronásledování vedených agilními jedinci, řešícími si s nimi své staré účty z doby kolektivizace.

Aby autoři mohli plně vylíčit hrozící nebezpečí, přecházejí od myšlenek hlavních, důvěryhodných hrdinů k náznakům a popisům domněnek a pověstí šířících se mezi lidmi – o lidech dohnaných štvavou kampaní k smrti, o zbraních, které má kdesi poschovávané klub bývalých politických vězňů K 231, o seznamech nereformovatelných komunistů i o skutečných cílech houfně přijíždějících Němců, kteří pod rouškou turistiky obhlížejí své bývalé usedlosti a vyvíjejí špionážní činnost.

Vše spěje ke kontrarevoluci podobně jako v Maďarsku v roce 1956, a hrdinům tak nezbývá než doufat v pomoc Sovětů, kteří nás už jednou zachránili: „A pamatuj, Malinský, dobře pamatuj: Bude občanská válka – bude – jestli to neobrátíme. Nebo jestli... jestli nezavoláme Sověty“ (Svědomí).

Autor je historik a bohemista.