„Doma v bytě není bezpečno, bezpečně je jedině na ulici. Nechoďte domů.“ Tohle není omylem převrácené doporučení bezpečnostních složek, to je vážně míněná rada, která se v různých variacích opakuje a rozvíjí v knize Declana Donnellana.
Declan Donnellan, britský režisér, po rodičích Ir (jak typické pro špičku anglického divadla už od začátku minulého století), spoluzakladatel souboru Cheek by Jowl, nedává ve své knize Herec a jeho cíl žádný zázračný recept, jak z kohokoliv vychovat geniálního herce, ani nevymýšlí převratný a dosud neobjevený způsob, jak vyučovat herectví, pouze shrnuje své dlouholeté zkušenosti praktického divadelníka. Vychází přitom z postupů svých předchůdců, byť jeho technika není, velmi zjednodušeně řečeno, vnitřním ztotožněním s postavou jako u Stanislavského či odstupem od ní jako u Brechta. Jádrem jeho úvah je nicméně právě uchopení postavy hercem a jeho hra s ní.
Jak je to tedy se skrýváním doma a vyjitím na ulici? Podstatné je pro Donnellana neuzavírat se do jakýchkoliv schémat a krunýřů, nýbrž vykročit vstříc dobrodružství živé, a tudíž do jisté míry nepředvídatelné divadelní tvorby. Nepoučuje, jak hrát, nýbrž radí, jak odstranit bloky, které si herec často sám způsobuje svým strachem z neúspěchu, přílišným sebepozorováním, nevhodným soustředěním na své tělo, pohyby, dech. Zkrátka „uzamčením doma“. Proti „soustředění“ Donnellan vybízí k „pozornosti“, k odvrácení od sebe sama směrem k prostoru, situaci, okolnostem – k cíli, který je pohyblivý, zřetelný a konkrétní, který je na dosah, ale uniká, anebo se změní v okamžiku, kdy se ho herec na okamžik dotkne. Cíl má herec sledovat očima postavy, jako skrz průhledné sklo, věci má ohmatávat prostřednictvím postavy, jako by byla skafandrem podmořského průzkumníka. Donnellan implicitně nabádá k herectví dynamickému, jež je schopno rychlého střihu a je orientováno více „ven“ – je tudíž spíše expresivní (ve smyslu stálého zvnějšňování vnitřních pochodů) – než „dovnitř“, tedy k jakémusi nezřetelnému prožívání vnitřních stavů. Jeho ideálem je herec emancipovaný, vědomý si svého počínání, herec silné, ale kontrolované emoce, herec na vysoké technicko-řemeslné úrovni.
Hledání metody
Vcelku nic nového, to je přece evidentní, řekl by možná nejeden student i pedagog českých divadelních škol. Je ale překvapivé, jak zdánlivě prosté Donnellanovy návody, které dobrý herec či režisér zná a ovládá aspoň intuitivně, v těchto institucích mnohdy mizí pod vrstvou neujasněných pedagogických záměrů a bezradných improvizací. České herecké školy, ať už vysoké či střední (o soukromých nemluvě) mají dnes velmi nezřetelnou metodiku vzdělávání. Většinou záleží na učiteli a vedoucím ročníku, na jeho pedagogickém talentu a schopnostech předat své zkušenosti z praxe. Poté, co postupně vysublimovala Stanislavského metodika, udržovaná zčásti z ideologických důvodů, zčásti proto, že nic lepšího po ruce nebylo (ostatně na mnoha školách ve světě se podle tohoto bezmála sto let starého systému stále učí), nastalo u nás vakuum, které každý vyplňuje, jak umí. V lepším případě Michailem Čechovem a jeho cvičeními (jeho velmi užitečná kniha O herecké technice u nás vyšla roku 1996). To nemusí nutně vypovídat o zhoršené úrovni těchto škol, ale spíš o tom, že jejich kvalitu určují především osobnosti, nikoli systém.
Budiž pochválen autor, a především překladatel Julek Neumann spolu s iniciátorem českého vydání, dramaturgem Janem Hančilem, díky nimž i tuzemský adept herectví (nebo profesionální herec) může z tohoto užitečného manuálu čerpat. Přehledně, čtivě a nijak mentorsky totiž kniha nabízí řadu podnětů pro moderní herectví, stručně řečeno – shrnuje a formuluje hereckou techniku dneška.
Herec a jeho cíl není jediná příručka herectví za posledních dvacet let, pár se jich objevilo: svůj předmět pozorují z různých úhlů, zaměřeny jsou tu teoretičtěji, tu praktičtěji (Vostrý, Martinec, Vinař). Tahle má ale díky své jednoduchosti a přitom trefnosti šanci umístit se na začátek seznamu povinné četby každého začínajícího herce. Spolu s imaginární Irinou, která v Donnellanově knize „zápasí“ s nastudováním role Julie, projde vzrušující cestu, která mu později může pomoci vyhnout se různým úskalím při vlastní práci. Co je ale důležitější: měla by se stát povinnou četbou pedagogů na školách, které mladé herce připravují. Tak jako se musí rozvíjet talent herecký, je záhodno rozvíjet i talent pedagogický, a zejména v oboru, o němž se všeobecně tvrdí, že se naučit nedá.
Autor je divadelní režisér.
Declan Donnellan: Herec a jeho cíl. Přeložil Julek Neumann. Brkola, Praha 2007, 247 stran.