Ve filmech Veita Helmera (například Tuvalu, jejž jsme mohli vidět i v našich kinech) musí muž umět dobře orat, chce-li dobýt srdce své milované. Mladý Temelko však zjišťuje, že je k tomu zapotřebí i nemalé řemeslné zručnosti. Temelko totiž netrpělivě hledí vstříc první noci, kterou společně stráví s Ayou, s níž je zasnouben už od svých čtyř let. Předtím ovšem musí ve své odlehlé vesnici kdesi mezi Evropou a Asií opravit zpuchřelé vodovodní potrubí. Dokud se tak nestane, odmítá s ním Aya mít – stejně jako ostatní vesnické ženy se svými muži – jakýkoliv styk.

Ve vesnici se totiž zastavil čas. Kdo může, odchází. Zůstaly pouze ženy a několik patriarchů, kteří kromě nabubřelých průpovídek nic nezmohou. Proto se tolik nadějí vkládá do mladého páru Ayi a Temelky. Babička určila, že svou první společnou noc stráví pod hvězdnou konstelací, jež přináší štěstí; předtím je však nutné se společně rituálně vykoupat. Studna ale nedávno vyschla, vesničtí muži byli příliš líní udržovat horský přítok. Ženy vstoupily do stávky a vyhodily muže ze svých postelí. Aya se k nim naneštěstí připojí.

Aristofanes, nebo Kusturica?

Scénář napsal tým pod vedením Gordana Mihiće podle jedné turecké příhody, režisér se však nevyhnul fantasknímu přikrášlení. Neodepřel si vypravěče, zatímco postavy si spolu nesrozumitelně povídají nebo si vypomáhají pantomimou plnou významných náznaků. Helmer s viditelnou námahou inscenuje pokud možno obrazy plné fantazie, jež mají příběhu dodat jakýsi poetický rámec. Současně však přidává i komiku, a tím vážnost svého záměru zabíjí banálními a předvídatelnými gagy. Stylisticky sahá k burlesce němého filmu, dobře míněná snaha však vyznívá do prázdna. Helmerovy asociace sahají od raného Kusturici až k tureckým a indickým komediím. Jenže fraškovité typy, překypující emoce a nebeská souhvězdí nestačí vytvořit přesvědčivou zábavu. Po režisérově debutu Tuvalu mi připadá provedení Absurdistánu poněkud prkenné – podobá se spíše laciným filmům z předoasijské oblasti, jež pro svou banalitu zůstávaly většinou bez povšimnutí. Jádro příběhu už známe od Aristofana a divák se spíš bezděky ptá, co by z něj udělali „místní“ režiséři, jako Turek Yilmaz Erdogan nebo Srb Dušan Milić.

Autor je publicista a překladatel.