Z Brabcova Máje jsem jako divák ani jako recenzent nebyl zrovna dvakrát odvázaný. Filmoví publicisté se pro tentokrát nebývale shodli (tak negativní unisono si naposledy vysloužil snad jen Jakubisko se svým nešťastným Post coitem). Shrnu-li, pak snímku jsou vytýkány obrazová a hudební kýčovitost, vyprázdněnost, slabé výkony představitelů Viléma a Jarmily a Brabcova pozoruhodná fascinace ňadry. A u toho se nakonec dá skončit. Standardní kritika se ovšem lehce může měnit – a mění – v kampaň. V kampaň sycenou škodolibostí, tou prasečí radostí, s níž si tak rádi šťouchneme do někoho, kdo už leží a možná ani nikdy nestál. Příkladem nechť je rozhovor Odvážná studentka, který publikoval Týden č. 37/2008. Tomáš Menschik si v něm na lopatu nakládá Sandru Lehnertovou, jedenadvacetiletou představitelku Jarmily. Byla to právě její ňadra, jež se pro recenzenty stala ikonou Brabcova selhání – a Tomáš Menschik jí za to, že ve filmu nebyla právě ničím víc než tím poprsím, dává pěknou sodu. Konfrontuje ji s konkrétní recenzí a nechává čtenáře, aby si vychutnal bezmoc té slečny. Menschikovy otázky jsou konfrontační, Lehnertové odpovědi jsou (logicky) defenzivní a uhýbavé. Menschik se v zásadě zas a znovu ptá, zda je onen film opravdu taková kýčovitá krávovina, a zda je opravdu normální svléknout se Brabcovi za hlavní roli před kamerou. A „odvážná studentka“ se mu z té pasti snaží uniknout stručností, strohostí a odtažitostí odpovědí, čímž svou situaci jen a jen zhoršuje. Výsledek? Text staví zpovídanou jako banální a povrchní blbku (zkusme ten vulgarismus vzít jako terminus technicus), což podtrhuje ironickými popisky fotografií i samotným – k pornu odkazujícím – titulem rozhovoru. Problém je v tom, že je to jednak zlé, jednak zbytečné a jednak zoufale stereotypní. Pokud Lehnertová opravdu blbka je, pak tedy Menschik projevil vážně velkolepou odvahu. Je frajeřina podat si troubu. Zvlášť tímto způsobem. Pokud Lehnertová blbka není (což z toho rozhovoru nakonec nelze poznat, protože jeho konfrontační stavba to neumožňuje), pak Menschik odvedl o to horší práci. A pokud Menschik chtěl znovu podtrhnout, co napsali recenzenti, pak brečí o rov vedle, než kde by měl – otázky po kýči by měl zodpovídat autor snímku, ne osoba, která do koncepce filmu jen těžko mohla mluvit. Kam tou povýšenou dehonestací, která připomíná Burianovy rozhovory s plačícími „povrchními ženami“, tedy Menschik míří? Nikam, kam míří slušná publicistika. Pragmatika toho textu je totiž jasná a přízemní – Menschik si na Lehnertové prostě zgustnul. A čtenář si má zgustnout taky. O nic víc tu zjevně nejde. A to je smutné – a dost primitivní.